Délka textu: Článek přečtete zhruba za 3 minut.
1. března 2020, 19:00 CET
Á je to tady. Já jim to říkal. Všichni se mi smáli, že nosím kolem krku zavařovačku s česnekovou pastou. Poejte se na to. Všichni chcípnem. Apokalypsa se blíží. Naštěstí jsem se předzásobil už minulý týden. S baseballkou se zapíchanými hřeby jsem vyrazil do Kauflandu udělat nákup za dvacet klacků. Nebylo to jednoduché, musel jsem se porvat s místním gangem ze starobince. Člověk by nevěřil, jak dokážou být lidi kvůli hladké mouce agresivní. Jedna z těch sviní mi prokousla můj protiradiační oblek a v noze mi zůstala zakousnutá zubní protéza. Bojím se, že dostanu infekci. Každý den si stav nohy zapisuju a mám pro všechny případy na nočním stolku motorovou pilu, abych si nohu mohl v případě nutnosti amputovat. Když se budu nudit, mám tolik písmenek
2. března 2020, 14:00 CET
Po necelém dni v dobrovolné karanténě jsem se začal celkem nudit. Strčil jsem hlavu do akvárka se Savem, kolem krku jsem si ho utěsnil montážní pěnou a dýchám přes pouťové brčko, ve kterém mám pampelišku pro filtraci. Trhavinou jsem odpálil cihlovou stěnu, kterou jsem stihl přes noc zabarikádovat dveře a vyrazil jsem do postapokalyptického světa. Cestou jsem zkontroloval sklep, kde jsem si pro všechny případy dezertní lžičkou vyhloubil protiatomový kryt. Vykopal jsem odtamtud bezdomovce, co mi užral moje železné zásoby utopenců a nakládaného hermelínu a vyrazil na ulici. U baráku stojí felicie, kterou slyším reznout až nahoru do pokoje. Na sedačce spolujezdce se válí žvýkačky, jackpot. Rozmrdal jsem okno dlažební kostkou, sebral žvýkačky, vyraboval přihrádku spolujezdce a ukradl stěrače. Trocha rabování ještě nikoho nezabila. Než jsem se stihl nadát, skočil po mně nasraný majitel a rozbil mi moje karanténní akvárko. Rychlostí dělníka po pátečním konci šichty jsem se rozběhl zpět domů, do bezpečí. Chodit ven je fakt na hovno.
