Luboš Kemrň: Šípkový čaj

Délka textu: Článek přečtete zhruba za 7 minut.

Ahoj muži, ženy, holky, kluci a i vnuci. Šípkový čaj je vynikající věc, která se velmi hodí k popíjení. Obsahuje mnoho vitamínu typu Cé a navíc je lahodný. Taky ho můžete mít skoro zadarmo, pokud nejste líní. Stačí si na podzim vyrazit s bandaskou do přírody k nějakému pěknému šípkovému keři a natrhat si tolik šípků, aby vám to stačilo na celou zimu. Já šípkový čaj velmi miluji a hostím s ním svoje návštěvy, převážně Láďu. Láďa mě taky hostí šípkovým čajem, ovšem předevčírem se mu to nepovedlo.

Šel jsem zrovna z lesa a v košíku si nesl nádherný zakroucený samorost ve tvaru muže pana herce Josefa Vinkláře. Byl to opravdu nádherný samorost, jehož nález mě potěšil, protože se mi hodil jako dárek pro syna k narozeninám. Když jsem míjel Láďovu chalupu, tak Láďa vystrčil hlavu z okna, přátelsky zastřihal ušima a řekl: Luboši, ty můj nejlepší kamaráde, pojď, dáme si spolu čaj.

Řekl jsem: Tak jo.

Vešel jsem k Láďovi do chalupy, samorost pana Vinkláře odložil na zem v kuchyni vedle uhláku a posadil se ke stolu. Láďa se pustil do přípravy čaje. Nejdřív položil na kamna zahradní konev s vodou, protože konvici nemá. Vlastně ji má ale na špatném místě na dně study, kam spadla, když jsme si nabírali vodu a neměli okov. Okov je totiž na dně pickovického rybníku Bahňáku, ale tím se teď nebudeme zdržovat. Když se voda po hodině a půl konečně začala vařit, Láďa konev odstavil, chvilku počkal a pak zalil šípky ve dvou šálcích. Jeden přinesl mně a druhý si nechal.

Povídali jsme si a popíjeli a ten šípkový čaj byl nějaký divný. Vůbec nechutnal jako šípkový čaj. Byl hrozně hořký, nepříjemně zapáchal a divně se po něm svíralo hrdlo. Abych Láďu neurazil, nedal jsem nic najevo a teprve když byl veškerý čaj u mě v břiše, řekl jsem: Láďo, ty můj nejlepší kamaráde, ten čaj byl dnes nějaký jiný než obvykle.

Samorost Oto

Láďa řekl: Tobě to taky tak přišlo?

Řekl jsem: Ano.

Láďa řekl: Luboši, to je šípkový čaj, který mi předepsal pan doktor s MUDr. před jménem Václavík. Je z lékárny a v krabičce.

Řekl jsem: Láďo, mohl bych tu krabičku vidět?

Láďa krabičku vytáhl ze zadní kapsy u tepláků a podal mi ji. Byla trochu rozsednutá. Nasadil jsem si brýle, přečetl si nápis a představte si, že ten šípkový čaj vůbec nebyl čaj. Vlastně to ani nebyl čaj. Nebyly to dokonce ani šípky. Byly to čípky. To je takový lék, co se do člověka dává zezadu a ne zepředu.

Řekl jsem: Láďo, představ si, že jsi neuvařil šípkový čaj ale čípkový čaj. Že ty už jsi zase ztratil brýle, viď?

Láďa přikývl, pak se ovšem trochu vyděsil, vstal ze židle, chytil se za pozadí a řekl: Luboši, to ale znamená, že moje skutečné šípky jsou raději ani nechtěj vědět kde, protože takové věci se ke stolu nehodí.

Řekl jsem: Ano.

Láďa se moc pěkně zasmál a řekl: Luboši, to je ale legrace, viď?

Řekl jsem ano, ale smát se mi nešlo.

Láďa chvilku usměvavě mlčel a pak řekl: Luboši, dáš si ještě trochu toho čípkového čaje?

Odpověděl jsem, že ne, protože musím ještě nakrmit králíky a slepice. Zvedl jsem se, že už půjdu a koukám, že ten můj samorost herec Vinklář je pryč. Na nic jsem se neptal, nenápadně otevřel kamna, a co byste řekli. Vinklář byl tam, hořel a vypadal teď spíš už jako Miroslav Menšík. Jak jsem ho položil vedle uhláku, tak si ho Láďa bez brýlí spletl s nějakým obyčejným kusem klacku. Nic jsem neřekl, aby to Láďovi nebylo líto, hezky se rozloučil s úsměvem na tváři, který dal práci, a šel domů.

Byl jsem smutný a po čípkovém čaji mě mírně bolelo břicho, navíc začalo trochu pršet. Už se mi skoro v koutcích udělaly nemužné kapičky slz lítosti, ale představte si, že v tu chvíli se kolem mě hroznou rychlostí prohnal velorex paní Růžičkové staré 105 let. K velorexu byla připřažená kárka a na té se vršila hromada otopu. Paní Růžičková jen tak tak vybrala zatáčku smrti vedle Vojtíškovic chalupy a při té příležitosti jí z kárky spadl úplně nádherný muž samorost Oto Ševčík.

Špatná nálada se ihned rozptýlila. Oto vypadal totiž ještě mnohem lépe než Vinklář. Sice je to vlastně původem německý samorost, ale to syn nemůže vědět, protože je to truhlík. Vše tedy dopadlo velmi moc dobře a doteď z toho mám radost.

A co vy? Taky máte doteď z něčeho radost?

Ahoj!


Zápisky důchodce Luboše můžete sledovat i na jeho vlastní stránce!

Sdílejte než to smažou!
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Post Author: Myslivec Luba

Jmenuji se Luboš Kemrň a je mi už mnoho let 78 roků. Pocházím z vesnice jménem Pickovice, což je moc krásné místo k životu. Poznáte mě podle toho, že nosím zelené tepláky a pletenou modrou čepici. Občas taky nosím seno do krmelce v pickovickém lese. Jsem totiž myslivec. Miluji přírodu, ptactvo i zvěř včetně velmi maličkých tvorů, kteří i se silnými brýlemi vypadají jen jako takové lezoucí puntíky. Taky mám rád svého nejlepšího kamaráda Láďu a moje dva vnuky, z nichž jeden je holka. Bojoval jsem ve světové válce číslo dva a mám na tu dobu moc hezké vzpomínky. Ve volném čase vynalézám. Mezi mé největší vynálezy patří nafukovací igelitová žárovka, krmítko pro čápy, tříkolka s katapultovacím sedátkem a ekologická ponorka z kuchyňského odpadu. A to je asi tak všechno. Ahoj!