Recenze knihy Blog/out Jany Zwyrtek Hamplové

Ujasněme si hned na začátku jednu věc. Nejsem posedlý Janou Zwyrtek Hamplovou. Jen ji z hloubi duše nenávidím, a činí mi neobyčejně velké potěšení házet jí klacky pod nohy při parkurovém zmrdství, které v České republice společně s Dentální soutěskou Rajchem předvádí. Napsat recenzi na její nejnovější literární počin proto beru trochu jako morální povinnost. Koneckonců, přední česká autorka má podobných recenzí poměrně málo, a na jedné ruce by je spočítal i ženbot, který je zaparkovaný před Poslaneckou sněmovnou na squatu u Thoře. Nula. Pojďme to napravit. Tato recenze bude přesně taková, jakou očekáváte. Jana Zwyrtek Hamplová bude tvrdit, že je zlá, ošklivá, bez úcty, hodná opovržení a docela jistě i nějakého toho trestního oznámení. Já říkám, že je v rámci možnosti co možná nejobjektivnější. A že jí z jejího okolí není nikdo schopen říct do ksichtu, že psát neumí, není můj problém.

Abyste to pochopili. Jana Zwyrtek Hamplová o sobě s oblibou tvrdí, že je renesanční bytost. Pod mopem s fialovými odstíny dříme probuzený mozek, který se stejně dobře umí ohánět Ústavou a zákony jako pastelkou, štětcem, husím brkem, vařečkou, nepřirozeně velkým dildem, jehlou, nůžkami a jazykem. To je poměrně úctyhodný výkon, než si uvědomíte, že zvládá všechno naprosto stejně blbě, což si kvůli nedostatečně sebereflexi mylně vykládá za úspěch. Se stejnými neduhy se pak setkáváme i při použití mateřského jazyka, kdy se tato vlastenka například ostentativně vyhýbá použití mě/mně. Snad proto, že správně tuší, kolik posměšných haháčků by pod svými slinty namísto obdivných vzdechů lobotomizovaných makaků získala. O humanitárním bombardování v podobě trojteček ve volném freestylu snad raději pomlčme. V textu jich je obvykle tolik, že pokud bych za sebe napsal libovolný počet teček, mohla by si na ně nárokovat autorská práva. Je to ale zároveň ale i poměrně snadný způsob, jak identifikovat, které texty psala Hamplová a které někdo jiný. Ačkoliv teda SPRÁVCE LUKÁŠ vydávající se na sociálních sítích za Hamplovou tvrdí, že Hamplová si spravuje stránku výhradně sama. Vede to tedy nutně k zamyšlení, zda má Lukáš Bočan krizi identity a jak asi vypadá v podprsence Hamplové.

Dnes se ale budeme věnovat pouze přehlížené autorce. Literární pokusy, které podstrkává Dwayne Dibley s makeupem Ozzy Osborna s tvrzením, že on je Jana, dnes vynecháme. Na to je moje míra hluboké nenávisti, ale stále ještě ne posedlosti, příliš velká a tyhle malé nuance nejen ve slovní zásobě, ale i plivání jedu v různě koncentrovaných dávkách jednoduše na první dobrou rozeznám.

Otázky
Kam namířit své kroky
Zaznívají chvíli
(Občas roky)

Ano. Hádáte správně. Jedná se o dílo pojmenované jako Rozhodování a je ze sbírky básní Život na čtyři řádky III, což v nás vyvolává znepokojivé pocity; zejména, když si uvědomíte, že existuje patrně čtyřřádkový život II a I. Druhá vlna paniky vás zaplaví ve chvíli, kdy zjistíte, že žádný soud zatím Hamplové její poezii kvůli prznění lidských životů nezakázal, a existuje poměrně velká pravděpodobnost, že je v přípravě Čtyřřádkový teror IV.

Báseň, kterou při nejlepším vědomí a svědomí není možné pokládat ani za haiku a při které jakýkoliv Japonec dobrovolně spáchá seppuku, pokud něco takového jen připustí, však s sebou nese ještě jeden neoddělitelný písemný projev Hamplové. Závorky. Což je naprosto fascinující jev, protože Hamplová má na jedné straně až přehnanou snahu tvářit se tajemně, jebnout na nahodilá místa do vět trojtečky, aby se čtenář pozastavil, přečetl si větu, která mu nedává smysl, znovu, pak ještě jednou, a teprve potom mu dojde, že Hamplová jen chtěla, aby se čtenář zamyslel nad nevysloveným a nevyslovitelným. Na stránku druhou ale se stejnou potřebou jebne do textu závorku, která má naopak neukojenou potřebu vysvětlit geniální myšlenku nejchytřejšího makaka z pavilonu opic znovu. Tentokrát více polopaticky, aby to pochopili i fanoušci orientující se v textu na základě čísel na stránkách, které čtenáři nenápadně napovídají, jestli drží knihu správně, nebo vzhůru nohama.

Vrcholem grafomanského porna jsou pak trojtečky v závorce, které zároveň vysvětlují a zároveň nutí čtenáře zamyslet. Mýty hovoří o tom, že pokud se vám podaří rozlousknout skutečný význam „(…)“, dostanete se na zenovou úroveň mentálního intelektu Hamplové. Jen si bohužel stále nemůžeme být jisti, zda o něco takového máme zájem. Autorka se již před lety nechala slyšet, že má IQ 152 a že žít mezi ostatními „nechytrými“ lidmi je občas obtížné. Stále se mi bohužel nepodařilo zjistit zdroj onoho výsledku, ale hluboko v lebce, hned vedle seznamu osob, ke kterým cítím nenávist, hlodá pocit, že to byl jeden z těch internetových testů, který má finální bodové hodnocení určené na základě toho, zda si za 79 Kč necháte poslat výsledek do SMS. Osobně mi totiž Hamplová přijde nejen průměrně, ale výrazně blbá. A to stále za předpokladu, že mluvíme o hluboké nenávisti, ale stále ještě ne posedlosti. Ale fajn. Pojďme prostě pracovat s variantou, že Hamplová má IQ 152. Je tedy podle všeho chytřejší než já, ačkoliv se svým kvocientem chlubit nikdy nebudu. Částečně proto, že nemá úplně důležitou hodnotu pro použití v reálném životě. Pracujme jednoduše s pravděpodobností, že Hamplová je nepochopený génius, kterého z nějakého důvodu obdivují jedinci s průměrným IQ oscilujícím na počtu zubů v dentálním modelu hrábí, a ne podobně inteligentní jedinci.

Tolik k vaší nevyřčené otázce, kdo by sakra kupoval knížky od Hamplový za jiným účelem, než… sakra. Proč by někdo kupoval z jakéhokoliv důvodu knížky Hamplový? Ani poslední skvost se nevymyká této myšlence, která vám zavaří mozek, pokud nemáte IQ 152.

Naštěstí neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Jasným důkazem je situace, kdy se mi v polovině září dostal do rukou výtisk knihy Jany Zwyrtek Hamplové, který mapuje její bohatou autorskou činnost na webu bloguje.cz. S ironicky předstíranou úctou a poznámkou o tom, že si snad myslela, že obdarovaný tu blbost bude číst, mi knihu jako relikvii předal nejmenovaný blízký JZH. Žádné andělské chóry nebo podobně tematická hudba, která jde slyšet kdykoliv Indiana Jones dostane do ruky Zlatý grál nebo nějakou jinou historicky významnou cetku, se nekonala. Poměrně úspěšně jsme si ji ale oba domysleli.

Dostavil se ale odér trafiky. Z nějakého důvodu kniha není cítit takovou tou novotou, ale je natáhlá smradem pečlivě a dlouhodobě hýčkané sbírky vajglů. To u knih nebývá obvyklým zvykem. Ještě tak u bloku křížovek, který si zde koupíte. Knihu ale vytiskla společnost FINIDR, která alespoň podle dostupných fotografií má sklad zcela v pořádku. Nabízí se tedy dvě možnosti. Buď autorka zvolila pro tisk stejný papír, jako se používá pro luštitelské publikace a u kterého je podobný odér základním předpokladem, že si knížku v trafice vůbec někdo koupí, anebo je kniha po výtisku jednoduše uskladněna v prostředí, kde tuto superschopnost dodatečně získá.

Každopádně je na první pohled vidět snaha ušetřit. Když list prosvítíte tlumeným světlem, jednoduše si bez obtíží můžete přečíst, co vás čeká na další straně. A přestože se pevnost papíru blíží papíru toaletnímu, jako nouzové řešení jej určitě doporučit nemůžu. Pokud tedy neplánujete v dohledné době obřízku análního věnce.

Máme tu nicméně poměrně dobře uchopitelnou velikost publikace o rozměrech 15×21 centimetrů a tloušťce 12 milimetrů. Nebýt velkého černého tlačítka „Blog/out“, mohli byste knihu omylem zaměnit za návod obsluhy mikrovlnky nebo televize. Použitý font, ale vlastně i barva papíru se totiž tomuto druhu publikace velmi přibližuje. Rozdílný je pochopitelně obsah, a o ten jde přece především.

Takže, co by nám mohla naše přední autorka v tomto manuálu obsluhy chtít sdělit, že k tomu musí napsat knihu, a nestačí jí klávesnice u počítače? Patrně to bude něco, co jednou bude ve školních osnovách, a učitelky budou vztekle listovat čtenářským deníkem žáka základní školy a kárat jej slovy „jak to, že jsi nečetl Hamplovou?“

Zbavím vás této palčivé otázky. Knihu jsem přečetl, abyste vy nemuseli. V roce 2021 byl totiž dle slov Hamplové zrušen blog na serveru Aktuálně.cz, což naprosto pochopitelně pokládá za cenzuru jen a jenom vůči její osobě, protože nikdo jiný na serveru neblogoval. Tohle je poměrně zajímavé téma, u kterého chvilku zůstaneme.

Sama autorka v předmluvě uvádí, cituji:

Blogy jsem začala psát v roce 2010, jejich zákaz přišel v roce 2021 – s covidem. Nehodila jsem se náhle se svými jasnými názory, hlavně, když jsem začala poukazovat na závažná porušování lidských práv – a nepletla jsem se. A protože mé blogy byly velmi čtené, měly pochopitelně velký vliv na veřejné mínění… Tak se majitelé aktualne.cz snížili k totalitním praktikám – k mému zákazu je publikovat.

Takže, na jednu stránku tu máme provozovatele webu. Při registraci musíte souhlasit s jeho pravidly, kdykoliv si je můžete znovu zobrazit, pokud uznáte za vhodné. Ale vy se prostě rozhodnete jít po cestě zlého varianta a pouštět si hubu na špacír nesystémovými kecy hraničícími s prosazováním anarchie. A protože se na váš web nabalují entity, kterým se líbí prosazování nesystémových keců hraničících s prosazováním anarchie, zasáhnete, na což máte podle pravidel webu plné právo. Navíc se jedná o naprosto vědomé rozhodnutí, a ne závěr nějakého algoritmu. A to se stane pochopitelně aktem cenzury. Protože když si zdarma na nějakém cizím serveru vylejváte srdíčko, provozovatel si to pochopitelně musí nechat líbit a jestli ne, přijde Hamplová a omlátí mu o hlavu Listinu práv a svobod.

Paradoxně ale dosáhli pravého opaku – o mé texty a názory byl zájem náhle ještě vyšší… Cenzoři z aktuálně.cz mi v podstatě svým zákazem dali jako první brouka do hlavy s onou kandidaturou… Pokud se tady děje tohle, nemohu přece mlčet.

Tak vám tedy cenzoři ze serveru aktualne.cz pěkně děkujeme. Kdybyste ji nechali dál psát její štěky na internet, pravděpodobně by nikdy nekandidovala na senátorku. Ale sáhli jste jí na její slova, a proto za to bude pykat celá Česká republika dalších pět let.

Namísto toho, aby si Hamplová za pár stovek zařídila web, kde své slinty může házet bez jakéhokoliv limitu, než alespoň zasáhnou cenzoři z policie, vydala se mohelnická mohyla cestou reverzního vývoje, a začala přepisovat internet na papír. Protože mít hmotný důkaz vlastní geniality, je něco, čím si Hamplová potřebuje dokazovat, že bez její existence by se svět neotáčel tím správným směrem. A pokud ano, tak definitivně ne tak rychle.

Co ovšem oceňuji, je ješitnost, se kterou si Hamplová dokázala poznačit čtenost jednotlivých textů, než ji cenzoři z aktualne.cz vyslali směrem ke kurvení politického systému. Její články byly podle všeho skutečně čtené. Tak například v knize nalezneme článek, který si v době zaříznutí přečetlo téměř sedm a půl tisíce lidí. Po jedenácti letech, kdy článek visel na serveru, jistě pěkný výsledek. Ale abych nebyl jen ošklivý, Jana se pochopitelně chlubí i svým vůbec nejčtenějším článkem, který ve své době hnul politickými názory v České republice. Článek V jaké zemi nechci žít, a bohužel žiji si podle slov Hamplové přečetl čtvrt milionů lidí a u nadpisu je velkými tiskacími písmeny napsáno NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ BLOG.

Sám za sebe nejsem schopen posoudit, zda je to hodně nebo málo. Osobně jsem názoru, že metrika přečtení není úplně vhodná, protože přinejmenším malé procento článek jen omylem otevře, případně přečte první odstavec, a s otázkami, které si čtenář pokládá sám sobě ve stylu „no ty vole, co jsem to přečetl“, ze stránky utíká. Ale poměrně jednoduché počítadlo na webu aktualne.cz tyto návštěvy automaticky započítá jako přečtení. Namísto toho pokládám za vhodnější metriku projevení reakce. Pokud pomineme sekci komentářů, nic takového server aktualne.cz totiž nemá. Ale řekněme, že mám vypozorováno, že na sociálních sítích reaguje palcem či jiným emoji pod postem jeden z dvaceti čtenářů. Můj vůbec nejčtenější post na dnes již bohužel smazané stránce (a Marek Cukrkopec mi tak vnukl do hlavy myšlenku jít do politiky. Třeste se!) měl přes 50 000 reakcí. To by při této jednoduché rovnici znamenalo, že můj článek si přečetlo přes milion uživatelů, a text o tom, jak Čechovi z Wishe namísto prostředku na zvětšení penisu přišla lupa, tak výrazně změnil veřejné mínění na obchodování s Čínou. Anebo taky možná ne.

Podobných mentálních akrobacií je v knížce více. Nejenže Hamplová vlastní bezvýznamné existenci přikládá přílišný význam, autorka dokáže zastávat názor, který sama vyvrací. A to jen o pár stránek dále.

Přes neukojenou potřebu citovat sama sebe, se totiž Hamplová vyznačuje ještě nekoherentností vlastního názoru, který do jejích myšlenkových pochodů vhání takřka Kafkovský odkaz. Na jedné straně je tu žena, která napsala již zmíněný článek „V jaké zemi nechci žít, a bohužel žiji,“ na druhé straně si ale jen o pár stránek dále dokáže sama sobě nasrat do huby citátem „Jsem ráda, že žiji v krásné, bezvýznamné zemi,“ což z ní patrně dělá, i přes jisté tělesné indispozice, naprosto soběstačnou lidskou stonožku o jedné hlavě.

I přesto se nezbavíte pocitu názorové prázdnoty, která hraničí s vakuem. Autorka sice v předmluvě otevřeně v dialogu s imaginární přítelkyní nad hrnkem kávy spekuluje o tom, jak se chystala založit onen blog, a už ve druhohorách internetu kolem roku 2010 věděla, že její názory se nebudou líbit každému. Na stránku druhou ale ani samotná publikace knihy nevedla ke kýžené katarzi. Z textů je citelná hořkost a potřeba prezentovat svoji vlastní osobu jako univerzální dobro a pravdu. Jenomže k tomuto chybí především obsah, kterým by se mohla prezentovat.

Tak například si zde svoji bídu vyžere Aňa Geislerová, která měla v roce 2015 tento poměrně nešťastný komentář:

„Dokážu si představit jejich frustraci, s čím jakoby oni zápolej a s tím, že jejich přísun informací, asi, nebo informovanost není tak velká jako naše, možná je to ani nezajímá nebo jsou třeba pod nějakým dezinformačním tlakem, to všechno tam figuruje. Proto si právě myslím, že je důležitý z Prahy vyjíždět, s těmahle lidma mluvit a dát jim ty informace o tom, co je naším problémem, proč my chodíme na to náměstí, aby to pochopili stejně.“

 Za sebe říkám, že je to pitomost. Protože krokem ke zkáze je právě pokoušet se kohokoliv přesvědčit o tom, že jeho verze pravdy je ta správná a jediná. Na stránku druhou přesně tohle ale Babiš dělá během svých předvolebních mítinků s voliči, kdy obráží domovy důchodců a tlačí do hlavy seniorům koblihu s meruňkovou marmeládou a kydy o tom, jak je miliardář vlastnící půlku českého průmyslu jedinou cestou k blahobytu Česka. Možná vám to přijde amorální, ale Janě Zwyrtek Hamplové ne. Vždyť koneckonců podpořila Babiše ve volbě prezidenta. Ale k této formě oportunistického kurvení se dostaneme později.

Samotný komentář je spíše úsměvným nadhledem do názoru člověka, který chce poučovat o pořádcích, ale sám nemá jasný přehled o tom, jak co funguje, a kdo tahá za nitky. Naše samozvaná Amazonka z Mohelnice to nicméně pochopila jako výzvu, a usmolila reakční článek, který venkov vykreslil jako „hloupé omezené idioty“ – konec citace z článku. Jinak ovšem s komentářem Geislerové jde bohužel souhlasit. Bylo naprosto pochopitelné, že se ozve kvůli své pravdě právnička, která je spíše než díky svým vítězstvím, známa po republice jako šiřitelka hoaxů, nenávisti a polopravd.

Aby toho nebylo málo, cenzoři tenhle slint ze serveru smazali. Aňa si tak po dlouhých deseti letech mohla přestat lízat rány za tu bídu od Hamplové, kterou si přečetlo (!!!) 30 350 osob, a teď může zase, protože kňučení vyšlo knižně. Jen si ho zatím přečetlo asi 200 osob, alespoň podle dostupných kusů a nákladu 500 výtisků.

Co je ovšem zábavné, je potřeba vedle cenzorem smazaných textů vyplnit prázdná místa i texty, které smazány nebyly. Nutně si tak čtenář po tomto zjištění pokládá otázku, zda je to záměr, kdy se autorka pokouší navodit dojem, že je cenzurována celkově, a ne jen za ty debilní texty, nebo je autorka jednoduše debilní, a sází na to, že si čtenář nezačne ověřovat nedostupnost jednotlivých textů na webu.

Naprosto nedílnou součástí tohoto autorského díla jsou pochopitelně citáty. Ano. Moc dobře vím, co máte na jazyku, a hádáte naprosto správně. Ke znásilnění Orwella dochází už na straně pět, kdy je jeho mrtvola vytržena z procesu volné kompostace, aby jeho citát ještě naposledy posloužil účelům čisté nekromancie.

„Jestliže svoboda slova vůbec něco znamená, potom je to právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet.“

Abyste věděli, tento Orwellův citát sem dávám naprosto záměrně, protože pokládám za svaté právo svobody slova psát o Hamplové, že je neschopná, a jakýkoliv zákrok proti mému postoji budu pokládat jako pošlapání Listiny práv a svobod. Bude to takhle fungovat i pro mě, ne? Není to jen jednostranný výklad pro subjektivní pocity ublíženosti, které jsou jediný důvod, proč tato kniha vznikla?

Citáty mrtvých osob jsou vůbec tak trochu nadužívány, ne-li rovnou zneužívány proto, aby se ideologicky rozlámaly a přetvořily v interpretaci vlastních zájmů. Koneckonců Hamplová je toho zářným příkladem. Na jedné straně si tvoří brand postavený na tom, že svoboda slova musí být zaručena, na stránku druhou existuje několikatisícová skupina, kterou jsem čistě ze studijních důvodů v roce 2022 založil po tom, co jsem Hamplovou upozornil, že není úplně v pořádku, aby právnický laik během dvou týdnů třikrát mentoroval právničku roku, a namísto odpovědi dostal demokratický ban. A pokud se ptáte, zač jsou podobné blokace obvykle rozdávány, tak stačí i chybné použití emoji, kdy namísto obdivného WAAAU nebo palce použijete haháčka. A útočit haháčkem na majestát je definitivně něco, co si v rámci svobody slova zaslouží výluku.

George Orwell pochopitelně není jediná osobnost, která byla pro účely této knihy zmrzačena. Nachází se zde celá paleta politiků, spisovatelů, vědců a dalších myslitelů, kteří by s Hamplovou docela určitě nesouhlasili, ale nemají dostatek pevné vůle ani fyzického těla, aby ji nakopali do prdele. Kupříkladu od Martina Luthera Kinga se z knihy dozvíme, že Člověk má morální povinnost porušit nemorální zákony. Jistě. S tím by šlo zcela souhlasit, pokud by se jednalo i v tomto případě o obranu základních lidských práv a docílení toho, aby byli Afroameričané rovni čemukoliv, co je světlejší než kokosový ořech. Ovšem ve spojitosti s autorkou, která otevřeně žádá oddělené třídy pro žáky romské populace, to vyzní přinejmenším úsměvně. Palčivě a tupě ve chvíli, kdy si uvědomíte, že Lutherova slova zneužila jen proto, aby obhájila svůj vlastní pokřivený pohled na svět. A takovýchto ostatků různě po světě rotuje na místě svého posledního odpočinku plno. Odhadem se totiž podobně pokřivených citátů v knize může nacházet kolem čtyřicítky.

Přitom zde chybí ten základní. Skutečná pravda o podstatě lidství od Charlese Darwina:

„Přestali jsme hledat monstra pod postelí ve chvíli, kdy jsme si uvědomili, že jsou monstra v nás.“

Možná, že Hamplová tento citát nezná. Možná ho zná, ale nepochopila. Možná ho pochopila, ale nepřipustila si, že její osobnost je monstrum (jakkoliv pomineme fyzické dispozice). Určitá míra bestie je jednoduše v každém z nás, a pokud zrovna nejste Matka Tereza a tvrdíte, že po světě namísto svrabu a moru roznášíte lásku a pochopení, měl by se před vámi mít na pozoru úplně každý.

Každopádně pokud by Hamplové fungovala sebereflexe a znala by tento citát, knížka by byla možné třetinová, a docela možná by nevznikla vůbec. Obsahově totiž nemá žádnou filozofickou hodnotu. (Ano, a než se zeptáte, já definitivně monstrum jsem, a tuto vlastnost si hýčkám. Proto píšu takto pozérsky dlouhou recenzi na knihu, která si ji v žádném případě nezaslouží).

Samostatnou kapitolou je autorčin slovník, respektive slovní zásoba, stejně jako schopnost využívat interpunkci. Je jednoduše zajímavé sledovat, jak se během 14 let změní autorčina schopnost vyjadřování. Záměrně neříkám, že zlepší, protože ke zlepšení v žádném případě nedochází. Vlastně nabírá spíše kurs pozvolné degradace, které časem nabírá tempo až do cílové stanice inkluze.

Zatímco původní texty obsahují občas poměrně zajímavá přirovnání, a jen zřídka se omezují na nic nevysvětlující vysvětlivky v závorkách, případně humanitární bombardování trojteček, komentáře, které byly dopsány autorkou během roku 2023 vyjadřují naprostý freestyle, který je natolik veliký, že na první pohled nepoznáte, zda komentář psala jiná – schizofrenní – osobnost Zwyrtek Hamplové, nebo jednoduše došlo až k takové degradaci vyjadřovacích schopností.

Představte si například, že si v rámci sebepoškozování s přáteli zahrajete chlastací hru, a pokaždé, když se v textu objeví trojtečka, do sebe kopnete panáka. První dvě stránky jsou v pohodě. Na třetí do sebe jednoho nalejete, pak dvě stránky zase klid, a to jen proto, abyste se na šesté stránce dostali na pořadník pro nové ledviny, protože text z dálky spíše připomíná morseovku než slova.

Podobný jev je možné pozorovat i u závorek, ačkoliv ty mají podstatně pádnější důvod pro svoji existenci. Autorka totiž obvykle nedokáže na první dobrou vyjádřit svoji myšlenku, a tak si dopomáhá dalším odstavcem v závorce, který vysvětluje, co chtěla svým prvním vysvětlením vysvětlit.

Tím by šla asi tak nějak zkráceně popsat základní problematika toho, proč vznikla kniha, a jestli vůbec vzniknout měla. Zároveň se dostáváme do závěru naší recenze, kde se budeme věnovat čistokrevnému pokrytectví autorky, které oscilovalo během covidové pandemie mezi lety 2020 – 2022.

Abyste rozuměli, v zásadě krom morálních důvodů nevidím nic špatného na tom, že demagog a konspirátor píše demagogické a konspirační texty. Kdyby tomu tak konečně nebylo, nemohl by jej nikdo nazývat demagogem a konspirátorem. Je to nevděčná práce, ale někdo to dělat musí. Definitivně to není nic, za co bychom se měli podobnému člověku posmívat, tím spíše, když obvykle působí ve svém počínání poměrně neohrabaně, a nevynechá příležitost nahrát na smeč. Problém ovšem nastává, když je určitá část populace neschopna prohlédnout tyto lži, a začne s nimi koexistovat. Protože když je to na internetu, je to jednoduše pravda. Nebo snad ne?

Je zároveň důležité si uvědomit, jaký je hlavní rozdíl mezi nerozlučnou dvojkou Rajchlem a Hamplovou. Zatímco Rajchl je čistokrevný zmrd, který jde pevně za svým cílem, Hamplovou osobně pokládám spíše jako oběť své vlastní sociální bubliny. Svým okolím je pravidelně již pěkných pár let poplácávána po zádech za to, jaká je to úžasná tvořilka, duše a právnička, přičemž ji schází kritická objektivita, která by dokázala zhodnotit i negativní informace, které se k ní dostávají. Co započal nebožtík Zwyrtek, v tom směle pokračuje SPRÁVCE LUKÁŠ, který z autorky nadále dělá izolovanou jednoduchou osobnost bez potřeby samostatného uvažování, protože o všechnu špinavou práci a otravnou kritiku se postará on sám – obvykle za pomocí banovacího tlačítka. Komické jsou potom konfrontace s realitou, kdy má Jana jednat sama za sebe. Obvykle se to nese v duchu nesouvislého žvanění v televizní diskusi o tom, že nemá dostatek informací, případně inscenovaným padede s volným přechodem do dopadede, pokud je senátorka přistižena, jak by Českou republiku nejraději zatáhla do války.

Ale kritika je přece nepřípustná, protože Jana je prototyp dokonalého organismu s IQ 152. A kdokoliv o tom pochybuje, může si o tom přečíst článek, který si Jana napsala speciálně pro tyto příležitosti. A čistě mimochodem tento článek naleznete i v knižní sbírce cenzurovaných textů Blog/out. A pokud knihu nemáte, klidně si text přečtěte na internetu, protože ani ten není tak úplně cenzurovaný, jak se vám autorka snaží vnutit.

Podobné Marty Gottwaldové mají definitivně své místo pod sluncem. Jen by se jim nemusel dávat tak velký veřejný prostor. A když už ano, pak tvrdě potírat jakýkoliv přešlap. Ostatně stejně, jako to ona sama umí vůči svým podstatně kompetentnějším protivníkům.

Sraní do huby ohledně covidu zejména s okolnostmi prezidentských voleb (2023) a afektovaností kvůli smazaným textům, patří totiž do zlatého fondu české desinfo-literatury. Hamplová se zcela pochopitelně během pandemie postavila na stranu dezolátů a občanů, kteří mají, stejně jako ona, IQ 152. Během krátké doby se tak stává antivaxx hrdinkou českých maminek na mateřských, ale rozhodně ne dovolených, stejně tak jako opic a prvoků, kteří nejsou schopni fungovat v systému, protože jim byl mylně vysvětlen význam demokracie a zaměňují ji za anarchii. Během všech těch covidových spanilých jízdy, kdy městy projížděly krokem kolony aut s českou vlajkou naruby, povstala Amazonka, aby bránila práva lůzy, která se během koronaviru až překvapivě rychle naučila, že vláda vždy hodí do ruky nějakou tu almužnu, pokud dav dostatečně křičí.

Právě COVID dal Hamplové oportunistickou příležitost vyšplhat po hřbetu strachu, lží a účelových manipulací do popředí českých makaků, které Mgr. Volný zklamal. Stejně, jako je později zklamal Vrabel, a právě teď je potřeba, aby si početná masa bezmozků našla nového mesiáše, se kterým to už konečně vyjde. Kniha, zdá se, má být i jakýmsi almanachem. Průvodcem, chcete-li, který vám dokáže, že pokud se nevzdáte a nepodlehnete rozumnému uvažování, můžete se stát před zbytkem republiky třeba idiotem a nazývat to selským rozumem. Částečně proto, že selský rozum zní lépe než prezentování se za idiota.

Hamplová se ve svých textech mezi roky 2020 až 2022 pokouší načrtnout zjednodušenou něcojakopravdu během covidových opatření, přičemž provolává pekelný trest a plive síru na každého, kdo měl v tu dobu svoje místo u korýtka. Pokud nemáte krátkodobou paměť s parametry zlaté rybičky, možná si matně vzpomenete, že v tu dobu byla vláda složena z poslaneckého klubu ANO. A docela možná si i vzpomenete, kdo se samozvaně pasoval do arbitra všech opatření, a byl kdykoliv schopen postavit se do role hrdiny, pokud jsou opatření účinná či veřejností kladně přijata, případně do role oběti, pokud se jedná o politicko-marketingový průser. Správně. Ujo Babiš. Zatímco ještě koncem roku 2022 spílala Hamplová Babišovi a s mrštností sobě vlastní mu vyhrožovala soudy, ani ne o měsíc později byla schopna otočit plášť a podporovat budoucího odsouzeného vlastizrádce jako příštího prezidenta.

Hamplová, respektive SPRÁVCE LUKÁŠ sice poměrně dlouho ignorovali dotazy na to, proč se ze senátorky stala anální alpinistka Babiše, než jsme se konečně dozvěděli, že by nesnesla pomyšlení na to, že na Pražském hradě sedí komunista. Že i Babiš byl komunista, a že ona sama pochází z komunistické rodiny, což jí dovolilo studovat na Karlově univerzitě, s úsměvem přejděme. Důležité je, že sám Babiš jí u kafíčka vysvětlil, že on sám měl během pandemie svázané ruce a jednal na základě doporučení expertů. A právě ty bude Jana nově popotahovat u soudu. Společně s novou vládou. Ne Babiše. Ačkoliv je to už skoro rok, a zatím se nic moc neděje. Janu znají v Senátě jen díky stranické fotografii na intranetu, a veškerou svoji existenci investuje do toho, aby žvanila na demonstracích během celonárodních shromáždění Dunning-Kruger efektu, nebo publikovala podobné škváry, jakým Blog/out bezpochyby je.

Zároveň nutně přihlédněme k faktu, že články jsou i několik let staré, a jako takové nejenže nejsou aktuální, ale v mnoha případech jsou přinejmenším zavádějící. Mají ovšem sloužit jako propagace majestátu Amazonky z Mohelnice, a tuto roli suplují dostatečně.

Koneckonců, dát někomu vám blízkému knihu darem, která je o vás, a ještě jste si ji napsali sami, hraničí s jistým druhem perverzního pozérství, kterému se snad může vyrovnat jen největší fanoušek Miloše Zemana Pavel Kočiš, který neotálí ani ve chvíli, kdy bývalý prezident kempí svůj důchod v ložnicové kanceláři, a prodává na Aukru kyselé okurky Miloše Zemana, které vlastnoručně vypěstoval. Je v tom jednoduše nepřehlédnutelná dávka sebemrskačství i sebeukájení a vědomí, že jste konečně něčeho v životě dosáhli. Ačkoliv v případě Hamplové je vydaná knížka jen další ze série splněných snů, kdy si dokazuje svoji nezbytnost třeba tím, že si nadělí post Senátorky bez toho, aby se mu aktivně věnovala. Všechno je to jednoduše jen hra na efekt, emoce a city.

Pojďme si nicméně shrnout knihu. Má význam ji kupovat? Definitivně ne. Za 460 korun můžete koupit knížku, která bude rozhodně mít větší naučnou nebo zábavnou hodnotu. Nebo si koupit plechovku toluenu, a zažít podstatně zajímavější odpoledne, a ještě vám možná zbydou drobný do matu. Přesto však v žádném případě neodmítejte knihu v podobě daru. Máte-li navíc perverzní zálibu ve špatných filmech, milujete koukání na televizní stanice, které v rámci vysílacího času ukazují na obrazovkách reklamy déle, než pořady, nebo si snad doma hýčkáte vlastní guilty pleasure knihovničku literárních katastrof, tohleto Hamplnádo bude mezi prvním vydáním Mein Kampfu, podepsaným Kapitálem Karla Marxe, kuchařkou Ládi Hrušky, a onanistickými výtisky Andreje Babiše Sdílejte to, než to zakážou a O čem sním, když zrovna hrabu do svého holdingu skutečným pokladem.

V dokonalé neúctě a s hlubokou nenávistí, ale stále ne posedlý Hamplovou

Parzival