Ultimátní degustace pitíčka ORTEL DRINK

Stálo přede mnou nelehké rozhodnutí. Koupit si čtyři litry výběrového Braníku jedenáctky z petky, nebo okusit mok, o kterém se už několik dní vzrušeně mluví jako o slzách jednorožce, živé vodě a božské maně v jednom? Prohrábl jsem drobné v peněžence a dopočítal se přesně sedmdesáti korun. Ano, dnes je ten den. Den, kdy konečně okusím nejnovější přírůstek v e-shopu Ortelu – legendární ORTEL Dring!

Je tedy pravda, že sedm pětek za čtvrtlitrové pitíčko je celkem hodně. Zase to ale beru ze strany Hnítka jako určitou osvětu. Jasně, že je tahle dobrota určena především pro existence, jejichž největším životním úspěchem je objevit se na přebalu cigaret s dírou v krku ve tvaru análního věnce. Ale k tomu je uzpůsoben celý e-shop a sortiment. Tak nějak se neočekává, že by se neomarxista z pražské kavárny, placený tučnými výplatami z neziskovek vydal na stránky Ortelu, aby se tam prohrabal kolekcí nazi-depesch mode a vybral si dupačky s lebkou pro svého mimíska, protože v nich to škvrně bude vypadat kurevsky cool. Nic takového. E-shop pro jistotu nemá ani jazykové mutace, protože nic takového klasický fašounek kapely Ortel stejně nepotřebuje. Přesto, a nebo právě proto jsme se do těchto neprobádaných končin vydali. Ale jen proto, abyste vy nemuseli. Cílem bylo přitom jediné. Zmocnit se svatého grálu všech pseudonácků – legendárního moku v malé plechovce, tekutého zlata, které údajně při výrobě zanechává až desetinásobnou uhlíkovou stopu, než je tomu u jiných energetických nápojů. To celé je jen další z mnoha důvodů, proč je Ortel drink mezi fašounky tolik oblíbený.

Podařilo se. Tomáš Hnítek pro jistotu umístil plechovky s dobrotou úplně nahoru nad všechny ty serepetičky, bez kterých se dneska žádný pseudonácek neobejde, takže jsme odolali pocitu nutnosti koupit si Ortel otvírák na pivo, a naše stokilová redaktorka Valhalla neobjevila černé legíny s logem Ortel, které je možné roztáhnout se až trojnásobek deklarované konfekční velikosti.

Co schvátí Hnítek, nedostane exekutor. – staré čínské přísloví

Byl tam. Hnítek ho držel v ruce, a okolo plechovky byla na fotce patrná lehounká koróna světla, která dávala najevo, že je pitíčko skutečně něco extra. Nebo je v něm prostě jen energií nabitá dávka polonia, která vás nakopne až do konce života. To se nám při nákupním rituálu na první dobrou nepodařilo zjistit, protože na webové stránce jednoduše chybí základní info o této vybrané delikatese. Což vcelku znamená to, že Ortel drink je minimálně na podobné úrovni utajení jako imperialistická CocaCola, která si svůj recept chrání skoro stejně úzkostlivě, jako KFC složení strouhanky na kuřecích křídlech. Vole, prostě jediné, co se o Ortel drinku na stránkách dočteš je, že je to novinka. A že jedna plechovka stojí sedm pětek. A že si ho můžeš narvat do košíku. Ale na asociálních sítích fašounci nápoj přirovnávají k nektaru z lanýžu. Pyčo, takové marketingové nabídce jsem jednoduše neodolal. Začínám chápat, proč je Ortelmerch mezi idioty tak oblíbený. Sbohem dvě petky Bráníku, které slibovaly večer strávený v dobré náladě při poslechu sedmé symfonie Ludwiga van Beethovena. Doufám, že kloktání Ortel drinku za poslechu rytmů Mešity přinese minimálně stejný intelektuální zážitek.

Vole, sto padesát kaček za dopravné. To už obvyklému fašounkovi kapely může udělat celkem vítr v peněžence. Nebo ho donutí zamyslet se, jestli místo jednoho drinku nekoupí třeba deset za stejnou cenu přepravy. Skutečně geniálně vymyšlené. Objednal jsem tedy Rockový nápoj proti bezpráví, a lačně čekal na jeho doručení k mým dveřím.

Nastal “onen“ den. Vůbec nevypadal tak, jak jsem si ho představoval. Hnítkovi jsem nechal výpalné v hodnotě pěti meníček, a ten kurýr nejenže neměl dodávku polepenou totenkopfem, ale při pozdravu mi ani nezasalutoval pravicí v úrovni očí (mých). Vlastně si zpětně uvědomuji, že ani nepozdravil. Vlepil mi balík se slovy “tady podepište” a odjel. Nevím, jaký dojem z toho mají pseudovlastenci, kteří si na “Ordnung muss sein” potrpí, ale já bejt debil jako oni, tak by mě to trochu znepokojilo. V rukách mi zůstala univerzální krabice, která je obvykle používána k rozesílání Ortelegín a Mein Kampfů. Nově našla uplatnění jako box pro doručování Ortel drinků. Nic. Ani jedna lebka. Ani jeden nápis ve fontu „Blood of Dracula“, který byl signalizoval, že se v krabici nachází něco od legendární náckapely. Balík byl dokonale anonymní. Asi jako když si ze sexshopu objednáte nové dildo a přijde vám krabice, u které nedokážete na první dobrou určit, jestli je to výslužka od mámy, nebo je v ní stočenej ten půlmetrovej donkey kong ultimate s extra jemným a na dotek příjemným povrchem. Máma mi výslužky neposílá a ze sexshopu teď zrovna žádnou zásilku neočekávám, takže to mohlo znamenat jediné. Naprosto anonymizovaný a nepersonifikovaný balíček ukrývá Ortel drinky. Jo! Dnešní večer si pořádně užiju.

Nic jsem nenechal náhodě. Zapálil černé svíčky, které jsem nakoupil v lokálním obchodě s černou magií. Madam, která měla v nose piercing velikosti a vzhledu bradavice, tvrdila, že jsou vonné, ale podle mě se prostě jen chtěla zbavit černejch svíček. Jestli prej nic necejtím, tak mám COVID. Kdyby jen věděla, že kdyby je měl Hnídek na e-shopu, urvali by jí fašounci kapely ruce. Svíčky rozmístěné po pokojíčku každopádně skvěle dokreslovaly ponurou atmosféru mé představy o tom, jak asi bydlí průměrný fašounek Toma Hnítka. V polici lebka mého dědy, hned vedle něj helma SS a Landsmanschaftu. Místo záclony natažená vlajka se svastikou a uprostřed pokojíčku rozcákaná krev černého kohouta do obrazce pentagramu. Něco, za co by mě paní domácí docela určitě nepochválila. Zdálo se, že jsem připraven k degustaci.

Ozvalo se zasyčení. Vůbec ne takové, jako když boucháte o nedělním obědě se svojí odpornou kapitalistickou rodinou šampaňské Dom Pérignon Rose Gold ročník 1996. Žádné svěží “plop“, za kterým se z láhve hrne nezadržitelně na zem tekutina v hodnotě padesáti tisíc dolarů, a vám je to jedno, protože si to jednoduše můžete dovolit a nebojíte se to ukázat. Vůbec ne. Z plechovky se ozvalo jen takové zastydlé “pst“, které by vyznavači německého fekálporna dost možná přirovnali k pšouku tichošlápkovi. A už vůbec se z plechovky na zem nehrnula záplava moku, kterým bez mrknutí oka plýtváte jen proto, že jste odporné kapitalistické stvůry. No co. Tento slavný večer si užijeme bez pobryndané podlahy z buržoazních mahagonových parket.

Přičichl jsem k otevřené plechovce. Vyvalil se jemný buket záchodků na brněnské Zvonařce s lehkým podtónem zralých třešní. Jako bych zažil flashbacky z Vietnamu, nebo mi večeři připravila krysa s nadměrným kulinářským nadáním. Zase jsem byl ten kluk, který jde okolo autobusového nádraží a obrací se mu kufr. Delikátní šumění mi našeptávalo jediné. Pij. Vypij mě do dna a poznej, zač je toho vlastenecká žízeň loket. Jenomže jak pít tuto božskou manu, která je určena bezvýhradně pro spodních deset tisíc? Ve skříni jsem vyhrabal tu nejobyčejnější skleničku, kterou jsem ve svém skromném příbytku našel. Šampusku z broušeného křišťálu vyhlášeného jabloneckého skláře, kterému byly po zakázce zlámány obě ruce a pro jistotu přeražena i čelist, aby nemohl něco tak epického vyrobit i pro někoho dalšího. Tekutina opustila plechovku a se žblunknutím se rozlila po dně sklenice. Zlatavý mok plnil její objem a hladina šplhala k okraji. Na první pohled bylo zřejmé, že krásně řetízkuje. Mikroskopické bublinky následovaly jedna za druhou cestu k hladině. Ortel drink byl podle všeho plný minerálů a zbarvení odpovídalo slámovému vínu, nebo minimálně vodě z rezavé trubky. Celkový dojem působil asi jako když nachčijete do Sodastreamu a výsledný produkt podáváte během sobotního soaré návštěvě a vydáváte tekutinu za exotickou limonádu.

Chuť na tom nebyla o moc lépe. Se zkušeností francouzského someliéra jsem převaloval doušek Ortel drinku na jazyku ze strany na stranu. Chtěl bych napsat, že mok chutnal jako slunce, které se při západu dotkne hladiny oceánu. Že chutnal jako jahody po ranním dešti. Že byly bobule pečlivě vybrány hned po tom, co byly hrozny sklizeny z jižního svahu kopce v Bordeaux, v maximální vzdálenosti dvou set metrů od řeky Garonny, díky čemuž měl nápoj nezaměnitelnou zemitou chuť a aroma. Že bobule lisovaly holky krev a mlíko vlastníma nohama… Nic takového ale nenapíšu. Prvotní dojem byl, jako by vás při pití močoviny někdo přetáhl cihlou a obral o peněženku. Jestli toto měl být ten nezapomenutelný vlastenecký zážitek, musím uznat, že se Hnítkovi podařil.

Čistě v rámci vědeckých studií a díky určitému zalíbení v sebepoškozování jsem se však rozhodl plechovku dopít. Koneckonců, děláme to pro vás, naše fanoušky, a protože jsme nikde nepsali varování, ať vy tohle doma rozhodně nezkoušíte, mohlo by se mezi vámi najít několik jedinců, kteří text mylně pokládají za reklamu vybízející ke koupi. Akorát že vůbec. Pokládám tedy za svoji občanskou povinnost vypít plechovku až do dna, prostě proto, abyste vy nemuseli.

S určitým sebezapřením jsem spolkl první lok zlatavé tekutiny. Stále bez vedlejších příznaků. Možná přece jen něco cítím, nechám tomu ještě volný průběh.

Už deset minut a nic. Z nudy před druhým lokem louskám složení. Tady totiž na rozdíl od webových stránek je. Spousta vitamínů. B6, B12 ve 200 % doporučené denní dávce. A taky Inositol, který zlepšuje metabolickou a ovulační funkci. Podle všeho chce mít Hnítek jistotu, že mu plebs nevymře, a že se bude dále množit. Naposledy kontroluji, zda mám mužské pohlavní orgány, protože se mi spouští laktační psychóza.

Třetí doušek: Asi dvacet minut po zahájení experimentu. Na poznámkovém bloku se mi začínají objevovat prototypy hákenkrojce. Za každý jeden by mě Dolfa bez váhání poSSlal do SSprch. Pravice začíná mít lehké náznaky erekce a už aSSi pět minut SSi broukám v hlavě text Mešity.

Půl hodiny po požití: SSedím nahý uprostřed míSStnoSSti SS alobalovou čepicí na hlavě. SSlyším, jak mi nad hlavou létají bombardéry, které v noci nad ČeSSkou republikou rozSSypávají chemtrailSS.

Hodina po požití: V rohu míSStnosti se válí zmačkaná plechovka. Proč toho v ní bylo kurva tak málo? Jako SSedm pětek za čtvrt litru? Možná jSSem si měl přece jen koupit ty čtyři litry Bráníku. Ale to by mi zase SSégra nadávala do ožraly… Hmmm SSégra… jeSStlipak ví, že je docela kuSS?

Dvě hodiny po požití: SSedím SStále nahý uproSStřed míSStnosti. SSégra SSi říct nedala. SSvině. Říkala něco o praSSeti, a že to řekne mámě. Hmmm… máma je na SSvůj věk celkem milfka. Zdalipak to o SSobě ví?

Probouzím se na zahradě. Z nějakého důvodu jsem nahý a barák je zamčený. Patrně mě v noci z mamahotelu někdo vyhodil. Zabrblám si pod vousy něco o zemi křesťanů, kde mešita stojí, a vracím se do svého pokojíčku oknem. Znovu kontroluji obsah složení dryáku. Sacharidy, bílkoviny, tuky. Kdo to krucinál vyrábí? Vyrobeno v Rakousku. No ovšem. Fakt díky. Asi do toho stáčí alpský pramen. Sedám ke Googlu a hledám podle obsahu složení, co jiného se v podobných dávkách prodává. Po několika minutách mám svého vítěze.

Albert tuhle šmakuládu prodává za dvacku půl litru. Tomáš Hnítek vám za sedmdesát korun prodá čtvrt litru, takže vás pitíčko vyjde technicky o 700 % dráže, než když si ho koupíte rovnou v Albertu, který z něj má mimochodem ještě stále marži a vydělává na jeho prodeji. Takže náklady budou kolik? Řekněme patnáct korun na plechovku? To je stále krásných 55 Kč čistého zisku na každé plechovce, což je jistě fajn teď, když koncíky s hajlovačkou sorosostát zakázal, a náckové neví, jak své dávky utratit a hrozí, že by nedejbože začali investovat například do cenných papírů Multiply. Nic takového. Dejte své peníze Hnítkovi. Takže to jediné, co má ve skutečnosti nějakou hodnotu, je samolepící vlaječka. Tomáš Hnítek totiž zvolil levnější alternativu, a plechovky nemají tištěný povrch, ale nalepenou folii.

Za Paralelní listy jsem rád, že jsem ten, kdo tento budoucí trend objevil jako první. Už velmi brzy totiž začnete na ulicích potkávat auta, která budou vypadat nějak takto: