Délka textu: Článek přečtete zhruba za 2 minut.
Richard je náš nejlepší pekař. Teda byl. Hotovej nadpekař. Péct zvládal s pravačkou neustále nahoře, do textů Ortelu se nikdy rytmicky netrefil a na bělost mouky si dával kurva pozor. Pak si jeho stará koupila Chvilku pro tebe, v křížovce “Kdo je skvělý sluha, ale špatný pán?” odpověděla “negr” a vyhrála zájezd pro dva do kláštera v Tibetu. Dokonce do toho slavného domovského kláštera Tomáše Kluse, kde se naučil všechny ty láskopíčoviny typu “Miluj bližního svého a do prdele si narvi lávalampu.” Ríšu jsme pak půl roku neviděli, poslední zprávu nám poslal z letiště v Lhase, kde lešenářskou trubkou sundal dva čmoudy, co mu chtěli odnést kufr do hotelu.
Před měsícem se Ríša vrátil naboso ve lněných hadrech, místo přívěsku s hákáčem měl kolem krku dřevěné korálky ze svatého stromu, u kterého chcal sám Dalajláma, a cestičku umetal vlastnoručně vyrobeným košťátkem, aby omylem nezašlápl jednu ze štěnic, co nám pobíhaj po dOrtelárně. Místo Ortelu začal poslouchat Mirai a Adama Mišíka, na dOrtely začal patlat buddhistické píčoviny se slovosledem mistra Yody po pěti pivech typu “Chcaním do očí osvícení dosáhneš” a při ranní hajlovačce, kdy nám ve správném úhlu stojí i péra fetoval vzduch z Tibetu, co si přivezl v Tesco igelitce. Na odchod personálu jsme zvyklí. Občas se naši pekaři vydají na hudební dráhu a zkouší na staré hrnce vybubnovat nacionalistickou verzi písničky “Pec nám spadla”, ale tahle zrada bolí. Richarda jsme vyjebali na hodinu, auto mu objeli klíčem a starou čurákem s hlavou Tomáše dOrtela namísto žaluda. V pekárně teď odkládáme do prasátka na letenky do Tibetu, abychom mohli mnichům nachcat do jejich fontánky, ze které si dělaj očistný čaj.
