Délka textu: Článek přečtete zhruba za 5 minut.
Podle oficiálních statistik až 96 % obyvatel brněnské metropole pochází z mezinárodního programu na ochranu svědků. CIA se rozhodla uklízet sem svědky trestných činů, u kterých panuje podezření, že by je mohli stíhaní zločinci dále pronásledovat nebo zastrašovat. „S odstupem času to hodnotíme jako problém,“ líčí komisař Gordon. „Brno jsme zvolili, protože ve skutečnosti nikdo v Brně žít nechce. Hledat svědka trestného činu v Brně by tudíž nikdy nikoho nenapadlo. Ovšem se zvyšujícím se procentem stoupá i riziko, že by se mohli kriminálníci chtít vypořádat s celým městem najednou, například pomocí atomové bomby,“ vyjadřuje Gordon své obavy.
„V programu na ochranu svědků jsem teď třetím rokem,“ svěřuje se Lee Thompkinsnová, která se musela přestěhovat do Brna a přijmout identitu Eržiky Demeterové, prodavačky ve zdejším Kauflandu. „Pamatuji si, že když za mnou tehdy přišli s nápadem, že mě uklidí, modlila jsem se, aby to nebylo Brno. A vidíte. Bylo to Brno. Ale chápu to. Brno je to poslední místo, kde by mě někdo hledal,“ říká Lee Thompkinsnová, která si přála zůstat v anonymitě.
Že je Brno prdel světa, si bohužel uvědomilo naráz po celém světě poměrně hodně vyšetřovatelů, kteří moravskou metropoli určili jako ideální zašívárnu pro lidi, kterým jde o kejhák. Během posledních deseti let tak Brno nabobtnalo o nové obyvatele, přičemž původních domorodců se zde nachází jen okolo deseti tisíc. To je samozřejmě problém, neboť panuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že pokud zabijete libovolného obyvatele Brna, zmaříte tím vyšetřování minimálně jednoho trestného činu.
„Přiznám se, že 96 % už je skutečně hodně. Situaci jsme neuhlídali,“ míní komisař Gordon a ukazuje nám dokumentaci Cejlu, který je prakticky celý zaplněn byty pro ochranu svědků. „Bylo by samozřejmě možné populaci rozmělnit a přestěhovat svědky do jiných částí světa, ale obáváme se, že by to vzbudilo až příliš velkou pozornost. V tomto směru je mnohem jednodušší město vymazat z map a zlikvidovat o něm i veškeré zmínky,“ vysvětluje Gordon.
Má to samozřejmě svoji logiku. Brno je stejně považováno jen za jakési chudé předměstí Prahy. Lidé si dokonce podle všeho už zvykli, že když se v médiích mluví o Praze 23, je tím myšleno Brno. Stačí tedy tak jen dotáhnout to, co už bylo započato. Hlavní vlakový spoj tak z Prahy namísto Brna povede na venkov (což, ruku na srdce, zase není tak velká lež), dálnice D1 pak bude určovat trasu mezi Prahou a Kroměříží.
„Na život v Brně se dá zvyknout. Občas se mi sice stýská po domově, ale pak si uvědomím, že Brno je úplně stejná zaprděná díra. Jen menší,“ vzpomíná Lee Thompkinsová. „Hlavně když se setmí. To mám strach vyjít na ulici, stejně jako doma. Navíc mám tušení, že v programu na ochranu svědků je dokonce pár lidí, co mi jdou po krku. Přísahala bych, že zrovna včera jsem na kase obsluhovala Oswalda Cobblepota a že přes ulici bydlí sourozenci Valeskovi. Fakt se tu cítím jako doma,“ uzavírá Thompkinsová.