Šoural jsem se takhle s Tesco igelitkou se třemi rohlíky a vlašákem. Venku lilo, lavička se pod mou váhou zlomila a fakani s kuličkovkou mi vyklopili celý zásobník do koulí. I tak jsem měl pocit, že se mnou život málo vyjebává, a právě proto jsem se rozhodl vyjet znovu do Prahy.
Na rozjezd mi Regiojet už hodinu před odjezdem poslal SMSku s tím, že je vlaku hodně. Takže přijede zpožděný minimálně o půl hodiny. Děkuji pěkně, možná kdybych do Prahy vyrazil na kolečkových bruslích s kolečky z Lego Duplo kostek, budu tam rychleji. Skočím si teda alespoň na oběd do Restauranté de KFC. Jenže to s sebou nese hromadu problémů. Vybrat si z menu, komunikovat s lidmi, nebo třeba být v jedné místnosti s více lidmi. Jako správný autista jsem to vyřešil tak, že jsem si objednávku převzal, rychle zmizel a hostinu uspořádal ve svém Felceratti. Úplně nevím, jak moc jsem si polepšil, místo toho, aby na mě lidi čuměli v restauraci, čumí na mě na parkovišti u KFC, zatímco mám na palubce švédské stoly.
Až do Zábřehu na sedadle vedle nikdo neseděl a já si užíval toho nejlepšího, co může život nabídnout. A pak si ke mně přisedl Jeníček. Baculatý fakan, kterého otec posadil na vlak v naději, že o něm už nikdy neuslyší. A po deseti minutách jsem se pantátovi vůbec nedivím. Jeníček totiž prokázal, že kdyby podstoupil IQ testy, porazil by ho i semafor. Jel jsem v takovém tom vagonu, kdy máte v sedadle před sebou zabudovaný tablet. Běží to na androidu, je to zoufale pomalé jak sprinter na heráku a pokud stojíte v poli a mašinfíra vypne proud, neobjednáte si ani lano a stoličku z palubního menu. Jeníček se k tabletu přilepil rychlostí výměny kol při pit stopu Formule 1. Zbytek cesty jsem měl o zábavu postaráno, jelikož Jeník se ukázal jako prvotřídní IT specialista. Během pěti minut se ve třech různých hrách bambilionkrát proklikal na nákup herní měny a rapidně měnil barvu obličeje z červené na bílou, že jsem z toho málem dostal epilepťák. Pro jistotu jsem si zkontroloval platební kartu, velmi nerad bych Honzíkovi financoval nákup zlaťáků v tabletu, který mu nepatří. A rozhodně nerad bych si pak dal kafe s exekutorem, který by mi po dopití zabavil i ty hrnky.
Do Prahy jsem dojel se sympatickým hodinovým zpožděním, Jeníček byl na pokraji nervového zhroucení z toho, že ho rodiče poslali vlakem sami a taky z toho, že evidentně nerozumí technice tak skvěle, jak si naivně myslel. Nakonec se ukázal být lepším spolucestujícím, než neurotická kojící blondýna při cestě zpět.