Ortopedickými pantoflemi podupávala rozrušeně u velkého okna v rozlehlé zasedací místnosti, srkala kakao a se zájmem pozorovala davy zoufalých lidí u deset metrů vysokého plotu, který byl na vrcholu zdoben ostnatým drátem jako šňůra žárovek na vánočním stromečku. Co chvíli to jeden z davu zkusil znovu. Přece do toho plotu nemůžou pouštět elektřinu, aby nás zastavili… a když, tak ne pořád… „Bzzzzzzzz“. Zyrtec Lemplová se uchechtla a hlavou ji proletělo něco o komárech a lampě. „Hele, Jindro. Zase tam nějakej zkurvenej havlista zkouší breakdance.“
Znuděný Rajch zvedl hlavu od posledního výtisku sudetoněmeckého časopisu s nahotinkami Spieljung a rozespale zamžoural na apokalyptický výjev komety, armády zoufalých lidí, ostnatého drátu, Jany usrkávající kakao a křepčícího Lukiho Bočana, který se už asi půl hodiny s výrazem nasrané pandy marně pokouší svým svůdným tancem dostat Janě do kalhotek. Z dystopického výjevu jej probrala až meluzína, která se mu začala v otevřených ústech prohánět škvírou mezi předními zuby. „Takže. Takže co? Už jsme na něco přišli?“
Z protější strany asi desetimetrové repliky Putinova konferenčního stolu se v záři umělého světla zableskly brýle Romana Šmuclera. „Prostě nic. Ale jak už jsem říkal minulý týden, lidstvo prostě musí nést své oběti. To já, když byl během koronaviru v první linii…“
„COVID NEEXISTUJE,“ štěkl Lubomír Volný.
„Já vím, já vím, pane kolego, ale nechte mě domluvit,“ trval na svém právu na svobodu slova Roman Šmucler. „Tedy. Když jsem byl v první linii během neexistující pandemie, umírali mi během šichty i pět, šest… někdy i dvacet pacientů denně. Ale proto jsem tam byl. Když už máme nevyhnutelnou situaci, je jednoduše na každém z nás, aby za to přijmul zodpovědnost.“
„Jenomže vážený kolego, před měsícem nás sem zavřeli právě proto, aby to takto skončit nemuselo,“ prohodil Daniel Landa s účesem zlaté špendlíkové hlavičky. „Jednoduše nás sem dali proto, že jsme za poslední měsíce zaplavovali sociální sítě informacemi o tom, co všechno je špatně a co by se mělo změnit. Není divu, že nás vybrali jako elitu národa, která by se měla problému postavit čelem, a nespokojit se s kapitulací a jistou smrtí. Vždyť jsme to nejlepší z nás!“ Těkavým pohledem přitom pozoroval Lukiho, který mezitím přestal poskakovat kolem předlohy Věstonické Venuše a začal v rohu s tichým pláčem onanovat.
„Je to tak,“ odtrhla se konečně od okenního parapetu Zyrtec Lemplová, otočila se na podpatku a rázným krokem přistoupila k desce stolu. „Lid si nás zvolil za vůdce. Jsme v očích nekompetentních to nejkompetentnější, co může společnost nabídnout. Proč jsme zatím nic nevymysleli?“
„Já jsem navrhoval přestavět chladící věže Temelína na kanóny a ostřelovat kometu plazmou z atomových reaktorů. Sedm tisíc mých fanoušků se domnívalo, že je to skvělý nápad a bude fungovat. Další čtyři tisíce pak byly názoru, že bych řídil atomovou elektrárnu mnohem lépe, než by to uměla ta flundra Atomová bába. A jak to skončilo, he“, nezapomenul si připsat svůj kredit Jindřich Rajchl, který svůj plán představil už minulý týden, a jakékoliv další vyjednávání pokládá za ztrátu drahocenného času.
„Nemáme tyče…“ připomněla mu Jana Bobošíková, která má z první ruky přímo od Kremlu informace, že jakékoliv jiné, než ruské palivové tyče, se budou kroutit. „Je to prostě kravina. Dokud nezastavíme ukrajinskou agresi vůči Rusku, žádné tyče nedostaneme.“
„Ale podle analytiků by měla speciální dvoudenní vojenská operace končit až na jaře příštího roku? A omluvte mě, jestli se pletu, ale kometa nás má zasáhnout už příští čtvrtek. Jsem senátorka a můj selský rozum mi říká, že to o dobrý měsíc nestíháme. Možná i více,“ negovala celý nápad s plazmovými kanóny Zyrtec Lemplová.
„Bzzzzzzz!“ ozvalo se mezitím od vzdáleného plotu.
„Vůbec nechápu, proč nás ten plebs venku stále vyrušuje.“ Prolomila chvíli trapného ticha Jana Volfová. „Až se z téhle šlamastiky dostaneme, mohla by paní Lemplová napsat nějaký zákon, který zakazuje lidem mluvit nebo tak něco. Prostě nechat pověřené lidi nerušeně pracovat. To se jednoduše nedá, když furt někdo na ten plot chmatá!“
“V normálním světě bych je zabanovala, aby mi do svobody slova nemohli kafrat,” povzdychla si Lemplová. “Tady to nejde. Člověk jim řekne, ať drží hubu, a ještě více je to nastartuje.”
„A co třeba“, vztyčil se nad stolem Lubomír Volný a v ruce drží přepravku od banánů, coby improvizovaný pultík. „Co to udělat jako v Rusku? Ruská vláda popřela pomluvy o tom, že by se na Zemi řítil nějaký meteorit, a život se tam vrátil do normálu. Rusko prosperuje, zatímco zbytek světa po dopadu komety zanikne! Nebo nevím, jsem jen obyčejnej magistr. Jsou tu určitě povolanější lidé, kteří zatím nic neřekli a jen se blbě šklebí,“ mával rukama Volný tak usilovně, že z dálky připomínal větrný mlýn a posunky ukazoval na kostru Stephena Hawkinga, kterého členové Dělnické mládeže vyhrabali, aby jim s bádáním pomohl. „No? Co nám k tomu řekne takzvaná vědecká elita? Nic, že? Jen si tam tak sedíte skrčenej u stolu a hledíte si svýho, namísto toho, abyste dělal něco pro lidi! Hnus!“
Vzteky rudý Volný upadl zpět do křesla a vymačkal si do kafe tubu Ivermektinu. Zbytek vědeckého týmu na sebe mlčky zarytě koukal. „Bzzzzzz!“
„Domnívám se, že zapomínáme na to, proč jsme tu společně v této místnosti,“ prolomil další mlčení Tomio Okamura. „Lidé přece nejsou hloupí. Nevolí nás tolik lidí přece proto, že by se mýlilo. Jednoduše každý z nás v něčem vyniká, a jako ti nejlepší z nejlepších musíme vzít to nejlepší z nás a spojit své síly. Třeba Vy, kolego Šmuclere. V čem byste o sobě řekl, že tak nějak vynikáte?“
„No já… tak nějak ve všem. Jsem prototyp renesančního člověka. Obvykle mi stačí video na YouTube k tomu, abych dokonale pochopil problematiku a byl o ni schopen diskutovat na vědecké úrovni. Ale dobře, pane kolego, když na tom trváte, tak jsem celkem zkušený epidemiolog, armádní stratég, ekonom, politický komentátor a zubař.“
„Pfff,“ ozvalo se z protější strany. „Vůbec nechápu, proč tu mezi námi sedí. Ale dobře. Řekněme, že jsem jako Jindra Rajchl takový Roman Šmucler, ale ve všem lepší a navíc jsem právník. Takovej Žabař ty vole…“
„Hele, ty chuligáne. Když seš teda zubař, proč sis nezpravil ten Suezskej průplav mezi tesákama?“
„Protože to v Británii pokládají za sexy, obrýlený dentisto!“
„Jenomže je to sexy u blonďatejch osmnáctek, a tu škvíru si nedělaj majzlíkem!“
„To jo… Jsem slyšel, že toho o ženských celkem dost víš. Asi proto ti ta poslední utekla a drmolí něco o teplým proudu, co?“
„Pánové, uklidněte se! Tohle špičkování ničemu nepomůže,“ plácla buclatou dlaní do desky Zyrtec Lemplová. „Já si naopak myslím, že řešením problému je najít příčinu. Docela možná nezjistíme, proč se zrovna na nás a teď řítí kometa, ale můžeme alespoň rozklíčovat, proč se tomu tak děje.“
„COVID neexistuje!“
„Bzzzzzzzzzz!“
„Tisíce kilometrů dlouhé tunely pod Ukrajinou!“
„A nezapomínat na ukrofašisty!“
„A… a… Benderovci!“
„Černá magie!“
„Vidím, že kolega Hawking stále zarytě mlčí, sráč jeden!“
„Denacifikace!“
„Sankce vůči Rusku!“
„Chcete říci nefunkční sankce vůči Rusku!“
„Ano. Pochopitelně těmi nefunkčními sankcemi myslím zejména sankce, které poškozují především Českou republiku… Jste natvrdlej?“
„Bzzzzzzzzzzz“
„A taky drahý plyn!“
„Lipská burza!“
„Jsi moje Amazonka!“
„Nebýt sankcí, mohli jsme mít ty tyče!“
„A taky levnej plyn!“
„A taky levnej benzín!“
„A naftu!“
„A taky diesel by byl levnější!“
„Však jsme mohli sankce odmítnout, ale kdo je neodmítl?“
„No kdo hnedka jako první přilezl na Ukrajinu za tím Sörösem podporovaným Zelinským?“
„Bzzzzzzzzzz!“
„Ta svině! Kvůli němu nemáme ty tyče!“
„Tak vidíte, přátelé,“ přerušila brainstorming Lemplová. „Stačí se oprostit od vlastních antipatií, a máme vyřešeno to, co jsme mohli stihnout už před týdnem. To kvůli Fialovi teď nemáme plazmová děla. To Fiala způsobil tenhle problém! Tak ať si on sám najde řešení, když je tak chytrej! Osobně jsem s výsledkem našeho bádání spokojena. A jestli to Fiala nevyřeší do dopadu komety, uspořádáme na Václaváku další gigademonstraci, a z té už se docela určitě posadí na prdel!“
Akt 2: Matérie mylného výpočtu
„Co tím jako myslíte, že nás kometa minula o délku dvou milionů fabií,“ nečekala toho pošmourného rána stínová ministryně financí Alena Schillerová na oficiální zahájení diskuse, a spustila rovnou bandurskou na Karla Zafoda Janečka. „Můžete být trochu konkrétnější?“
Gyroskop negyroskop, Karel začal až nebezpečně brzy zjišťovat, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Pro jistotu sesedl z jednokolky a sedl si na horké křeslo, které mu na dnešní koncil přichystali. „Na začátek bych vám chtěl všem oznámit, že se cítím jako novodobý Hus…“ Z roku místnosti se ozvalo vzteklé zasyčení Lubomíra Volného, který si na toto přirovnání nárokoval autorské právo. „A pokud chcete, abych byl konkrétnější, tak dva miliony fábií jsou délkou rovny asi 68 466 fotbalovým hřištím.“
„Poslyšte, přestaňte bejt drzej. Tohle je úplně opačný problém, než jsme měli u COVIDU…“
„COVID NEEXISTUJE!!!“ vyštěkl téměř okamžitě Lubomír Volný, který si za posledních pár let na slovo koronavirus vypěstoval Pavlovův reflex.
„Když pan Volný dovolí a nechá mě domluvit,“ pokračovala odhodlaně Alena Schillerová, „tak tohle není, jako když měli přijít lidé, kteří nepřišli. Dovolím si tvrdit, že toto je skoro případ, kdy lidé chodit neměli, a stejně přišli. Nebyl jste to náhodou vy, kdo nám skálopevně na začátku září tvrdil, že nás rozšmelcuje kometa na sračky, a ještě jste si vynutil pojmenovat ji Václav Havel?“
„Jen bych se chtěla přihlásit, že stále nebyly zaplaceny poplatky za užití jména mého zesnulého manžela!“ To byla Dagmar Havlová, která si na tantiémách mrtvého Havla postavila poměrně výnosnou živnost a zjeví se kdekoliv, kde třikrát po sobě řeknete „Václav Havel“.
„Jsem si jistá, že licenční poplatky na kometu Václav Havel jsou dneska to poslední, co nás tu pálí, paní Veškrnová.“
„Havlová.“
„Havlistko Havlová… Aby ses neposrala. Problém je, že státní rozpočet s dopadem Václava Havla a zkázou veškerého lidstva počítal, a zahájili jsme na našem stínovém ministerstvu financí výprodej. A pane Zafode, stínová vláda stínové České republiky pokládá mylný výsledek vašeho tvrzení jako podvod.“
Zafod Janeček začal jako na povel číst předem připravený monolog o situacích na hraně, o seskocích padákem, a o tom, že i matematický génius si může dovolit statistickou chybu potvrzující pravidlo. „A to v tomto případě v desetinné čárce, která znamenala dva miliony fabií.“
„Kdybych vám tu měla vysvětlovat matéria stínového ministerstva financí, asi bych to pochopila, ale tohle přece není žádná raketová věda. Vždyť šlo jen o to, nechat na Zemi Václava Havla spadnout, když už jste to slíbil. Jsou prostě jednoduše věci, se kterými stínový státní rozpočet počítá, no ne?“
„Jsem Jana Zyrtec Lemplová, toho času senátorka, a dnes budu během tohoto koncilu zastupovat tady pana Zafoda Janečka. Osobně se domnívám, že zásadní chyba byla v tom, že výpočty byly příliš předimenzované, ale zároveň poddimenzované, což vedlo k jasnému mylnému výsledku. Ten byl ale způsoben už z chybných podkladů, za které můj klient nemůže.“
Schillerové se naježil na bradě vous a nevrle zavrtěla třetí bradou. „Co tím jako myslíte?“
„Tak předně jste mému klientovi slíbili za výpočet půlku státní kasy a ruku princezny. Částečné ostatky princezny Diany můj klient s díky odmítnul, ale neočekával zároveň, že půlka státní kasy bude mít hodnotu mínus tři biliony korun, díky čemuž je pan Janeček chudý jako kostelní myš. Je tak chudý, že ho opustili tři z jeho sedmi manželek. No hele, nemůže si dovolit ani normální dopravní prostředek. Je tak chudý, že sem dojel na polovičním kole,“ máchala Lemplová prackou směrem k jednokolce v rohu.
„Má k tomu pan Zafod Janeček co říci?,“ pohodila ovarem Sofa Schillerová.
„Chtěl bych koncilu sdělit, že služba státu mě stála mnoho úsilí a financí. Ale vždy se pokouším na svět nahlížet z té lepší stránky, neboť jsem nenapravitelný optimista. Alespoň se tím zjednodušil výběr prvních dam…“
„Nemáte stále další tři?“
„Jako jo, ale když se zbavím ještě jedné, můžu si hodit mincí, které budou lidé po mém zvolení za prezidenta říkat první dámo.“
„Jak? Co ťo tam horoří? Ake zvulení? Aky prezident? Aky Zafoť? Šak ja budu tym prezistendem. Zme ve stínové vládě o ťom mluvili a shodli zme se, že já to buďu, tak čo teť tu tady ňa ňás skušitě?“ To byl Andrej Babiš. Jediný žijící obratlovec bez páteře, který dokáže mluvit sedmi jazyky. Naráz. A dva z nich jsou přitom vymýšlené za chodu s takovou obratností, že i Tokien by vzteky rozdupal Silmarillion a po zbytek života se věnoval psaní příbalových letáků k penicilinu.
„To musím potvrdit. My jsme se ve stínové vládě skutečně shodli, že pan Babiš bude stínovým prezidentem České republiky, a asi bych se v tom, být váma, moc nepitvala,“ přihodila si polínko Schillerová.
„Ale volby, voliči, televizní duely…“
„Ve stínové vládě jsme se společně se stínovým premiérem shodli, že to tak bude lepší. Pan Babiš intelektem vyniká nad ostatní, a když se zeptáte, kdo bude jeho první dáma, nemusí vybírat, protože každý ví, že to bude Motyka.“
„No dobře. A když je pan Babiš prezidentem té své stínové České republiky, nemohl bych být alespoň prezidentem té své nestínové?
„Ťo šlo by asi. Ale na Čupaku buďu mít slíďo prezdilenta já!“
„Kdyby vás chtěli ubytovat ve funkci na Mírově, dejte vědět. Prej vám to s tou obhajobou úplně nevychází,“ sykl Rajchl, který si už půl druhé minuty ořezával tužku předními tesáky.
„Idiome, to šecko dle pláňu je. Ne ja do politruky něchtěl. Ne ja do vládi něchtel. Ne any ja do strani nechtěl. A ani na prezlideňťa něchcu, ale lidi si mje tam zvlolili. Pro ludi pracuji, to je mé posrání! A nějaké investované politické procese mi nezasťaví!“
„Domnívám se, že si tu mezi sebou porcujete zemi, která má v zásadě zápornou hodnotu,“ poznamenal Dan Vávra a mnul si do svého plnovousu sportovní lubrikant značky Angry Beards proti pocení koulí.
„Jak jako? Naše vláda odborníků byla úspěšná! To až s tím Fialovým hnusem to začalo jít do kytek. Jestli má někdo málo peněz, stačí si vytisknout nové. To je přece logické, a každý se selským rozumem vám potvrdí, že je to ten nejrychlejší způsob,“ bránila výsledky své práce Sofa Schillerová, když si jen nehrála na stínovou ministryni financí, ale na tu opravdovou.
„Sorry, byla jsem s pískem,“ mávala od toalet Lemplová a tvářila se, že ví něco, co by měli vědět i ostatní. „Zaslechla jsem selský rozum, a jestli se jím někdo ohání, tak má docela určitě pravdu. Vraťme se ale společně k tématu nevydařeného konce světa. Trvám na tom, že můj klient je nevinný, a nebyl přímo schopen zajistit, aby Václav Havel rozjebal Českou republiku na sračky.“
„To ale neřeší náš problém. Naštvaný dav s vidlemi a pochodněmi potřebuje znát svého viníka,“ vrátila smeč Schillerová.
„A nepomohlo by, kdyby stínové ministerstvo financí začalo ještě více utrácet? Jak známo, kdo neinvestuje, nevydělá. A mínus a mínus je plus. To je prosím učivo druhého stupně,“ začal sázet rady od boku Zafod Janeček.
„No jo. Proč mě to jenom nenapadlo? A kdybychom zavřeli obchody, lidé by si nestěžovali, že je všechno drahé… Tolik nápadů naráz. Valí se to na mě zleva zprava,“ drmolila si sama pro sebe Schillerová, zatímco zuřivě škrábala do deníčku poznámky.
„Já jsem tady teda jen jako pomocný konzultant paní Lemplové,“ postavil se Jindřich Rajchl. „Ale nešlo by třeba nevydařený konec světa obrátit v náš prospěch? Třeba něco jako nakecat lidem, že bez nás, lidí oplývajících selským rozumem, by Václav Havel Českou republiku docela určitě zničil, ale jen díky nám a našim výpočtům si to teď Václav Havel míří rozdat s Venuší? Prostě umět prodat lidem to, že jsme sice neschopní kokoti, ale jsme na to hrdí!“
