Jak zdebilnit národ (část sedmá): Ortelpaganda

Délka textu: Článek přečtete zhruba za 34 minut.

Před pár dny nám do facebookové schránky konečně přistála další výhružka žalobou. Pokud neodstraníme fotografii, kterou jsme típli v uzavřené skupině přeplněné testosteronem a falešným výkladem pojmu „vlastenectví“, máme prý zaděláno na soudní při. Autorem tohoto milého ‚varování‘ je jistá paní Helena Bohuňková, kterou tímto zdravím, a v rámci tohoto manifestu jí dávám konečně nějakou munici k tomu, aby mohla onu žalobu podat. Až doteď totiž bohužel nic takového neměla, a mně prostě přijde fér mít vyrovnané šance. Když už může na sociálních sítích poskakovat s imaginárním odjištěným granátem Helča, rád této situace využiju také. Skupina Ortel je totiž dostatečně velkým pojmem na to, aby se v tomto případě dalo hovořit o debilnění národa. Pokud těmito řádky náhodou projíždíte jakožto fanoušek kapely Ortel, nezapomeňte po dočtení Helence poděkovat. Tento článek vzniká právě kvůli ní.

Helenka požaduje stažení tohoto postu, jinak podá trestní oznámení.

Ortel. Řeknete si OK: další vidlácká kapela, která o volných víkendech vystupuje v kulturácích, zatímco přes týden její členové proplouvají zcela fádním životem, pravděpodobně zaměstnáni na nějaké mizerně placené pozici. Nadávají na vše okolo sebe – nadřízeným počínaje, Evropskou unií konče. V pátek společně zajdou do hospody s cílem pobesedovat o novém textu písničky. Zde se náležitě zmastí a doma nalití zmlátí manželku páskem od kalhot, jak v naší kotlině již dobrým zvykem. Jen proto, aby si v sobotu ve výše zmíněném kulturáku užili svých dalších pět minut slávy a celý cyklus se mohl opakovat. Ovšem, chyba lávky. Ortel je sice kapela postavená na naprostý okraj společnosti, to z ní ale paradoxně dělá jedno z mála alespoň částečně relevantních českých hudebních uskupení. Proč? Protože jako jediní „zpívají“ (čti: recitují) o tom, co průměrného českého dezoláta tíží. Protože nikdo jiný tady o tom cédéčka nevydává. A taky částečně proto, že jejich fanoušci neovládají žádný cizí jazyk, kterážto znalost by jim pak umožňovala eventuální konzumaci zahraničních alternativ. Díky bohu.

Osobně se domnívám, že na vině je naprosto mylné pochopení pojmu vlastenectví. Podle fanoušků Ortelu si pod pojmem vlastenectví můžeme představit například křepčení pod pódiem za zvuku reciálu Mešity. Vlastenectví je, když si na auto nalepím nálepku ORTEL, abych ukázal, že se nestydím za to, co poslouchám. Vlastenectví je, když každý měsíc nenasypu půlku výplaty do matů, ale narvu je Ortelu za nákup merche. Vlastenectví je, když můžu vyzdvihnout svou vlastní hloupost jako přednost. Ne náhodou jsou z velké části fanoušky Ortelu voliči SPD. Lidé, kterým pro odstranění složitého problému stačí jednoduchá řešení, protože nad složitými způsoby a souvislostmi se jim nechce přemýšlet. Od toho tu koneckonců mají lidi, které si pro řešení složitých problému zvolili. Tohoto překryvu si všiml i samotný Tomio Okamura, který neváhal, a začal se cpát například na křest nového alba Ortelu Diktátor. Angažovat se jistě ne náhodou začal potom, co zjistil, že Jaromír Soukup SPD dlouhá léta využíval jako dojnou krávu pro vlastní preference. Ovšem zamířit mezi lidi v rámci zábavy s kapelou, která (zatím) nemá politické ambice, se zdá být trefou do černého.

Okamura se účastnil křestu alba Diktátor. Proč zrovna on? A vlastně proč ne.

Do jisté míry beru jako vítězství, že fanouškovská základna Ortelu v současnosti neroste. Počet je vesměs konstantní. Soudím tak alespoň podle největší facebookové skupiny, nesoucí název Oficiální fanclub kapely Ortel. Být v této skupině se tu pokládá za podobnou povinnost, jako žít za druhé světové války v Německu a vlastnit osobní výtisk Mein Kampfu. Přesto skupina balancuje na hranici dvaceti tisíc fanoušků už asi třetím rokem, co jsem tam inkognito vlezlý, abych osazenstvo dlouhodobě sledoval. Jasně, že pokud kdokoliv čeká, že se v této uzavřené skupině probírá raketová věda, bude zákonitě zklamán. Skupina takřka výhradně slouží k publikaci selfíček fanoušku a fanynek s Tomášem Hnídkem, který se na každém snímku nahazuje ostentativní výraz, kerý jako by říkal „OK, tak ještě jednu fotku s touhle nulou a možná si pak u nás v e-shopu koupí další tričko“. Nahodile se pak objevují i takové klenoty jako třeba dOrtely (něco jako dort, ale zásadně vizualizovaný do tvaru německého železného kříže, případně lidské lebky). Tyto jsou následně foceny při předávání dítěti ve věku obvykle mezi třemi až dvanácti lety s popiskem, že tohle si jejich ratolest moc přála, a že jediné, co doma poslouchají, je Ortel. Bodejť by si jejich ratolest něco podobného nepřála, když byla s velkou pravděpodobností počata právě na fesťákových toitoikách. Ačkoliv i v tomto případě zřejmě platí, že dort je určen spíše rodičům než dítěti. Při scrollování skupinou pak můžeme narazit i na společné fotografie z akcí, které by šly hravě zařadit na seznam zločinů proti lidskosti.

Unifikovaný úsměv večera s pořadovým číslem 105 a 106. Vyfotit se s Hnídek Bandem je povinností každého správného fanouška.

Tolik k mýtu kolem kapely Ortel. Není divu, že lidem, která mají rádi jednoduchá řešení, se skladby Hnídek Bandu líbí. Z textů se dozví přesně to, co potřebují (respektive chtějí) slyšet. Mimo jiné to, že v arabských zemích se nestaví kostely, a že kdejakej machometán vám na potkání namísto pozdravu podřízne hlavu. Přesto ani v tomto případě o nějakém rasismu ze strany geniálního barda nemůže být řeč. Jako jasně, sice odmalička poslouchal Orlík, a později začal sám hrát v neonacistické kapele Conflict 88, ale to z něj přece ještě nedělá xenofoba. Jako jasně, sice se přejmenoval z Hnídka na Ortel, ale to taky ještě neznamená, že by mu vadil odstín v původním příjmení obsažený. Jako jasně, sice si naplánoval svatbu na výročí narození Adolfa Hitlera a obřad se konal na zámku Zbiroh, kde za druhé světové války sídlili štáb Schutzstaffel (SS), ale tahle série náhod z něj ale prostě stále nedělá nácka.  Jako jasně, sice kapela výhradně využívá symboly, které se až nápadně podobají těm, které využívaly jednotky Totenkopf. Ale kapela Ortel je samozřejmě mnohem více vnímá jako symboly spojené s Piráty z Karibiku, protože ti měli taky lebku se zkříženými hnáty na plachtách, a nikoho by nenapadlo je obviňovat z náckovství. Alespoň tedy Hnídek je tohoto názoru. Ve světle těchto fakt musíte tedy sami uznat, že Tomáš Hnídek je pouze nešťastnou obětí sledu politováníhodných náhod. Lidé, kteří jeho texty poslouchají, jsou vesměs mírumilovní, nepochopení spoluobčané, kteřé zlí studovaní lidé odsoudili k životu na okraji společnosti.

Na koncertech Tomáš Hnídka se skoro vůbec nehajluje

Tahle iluze z Ortelu a jeho fanoušků sice dělá sociální bublinu, ale s naprosto soběstačným ekosystémem. Vzniká tak mikrosvět, který žije sám pro sebe, mikrosvět, kde jakýkoliv pokus o zasáhnutí nebo snad dokonce narovnání pokřivených měřítek je automaticky vyhodnocen jako podvratná činnost. Nutno podotknout, že Hnídek je s těmito nenávistnými „zásahy“ konfrontován poměrně často. Není proto zase takovou výjimkou, když po koncertu přijde ke svému Hummerovi a nalezne pneumatiky s lehkým redesignem modelu ‚eidam‘, případně má alespoň pomočenou kliku od dveří. I přes to všechno je to ale stále parádní byznys. Ten je navíc postaven tak, že ho jeho fanoušci nepovažují za vykořisťování, nýbrž za jakousi charitu. Představte si průměrného fanouška (vím, že celou dobu nervózně čekáte, kdy už konečně přehodím to n a š, ale to se prostě nestane) kapely Ortel. Do obálky dostává od zaměstnavatele každýho šestnáctýho v měsíci výplatu, protože zlý exekutor mu šahá na peníze na účtu a nechává mu tam jen minimum. Namísto toho, aby peníze obratem zhodnotil nasypáním do matů v hospodě vedle hajzlu bez genderového rozlišení, raději otevře webovou stránku Ortelu, a už to jede. „Koncík na konci měsíce v Horní Dolní? No tam nesmím chybět. Lupen za autistický koncert jen za 350? To je za hubičku! A blejsknu se v novým triku, ať ostatní vidí, že na to mám! A taky si koupím to nové album Ortelu. Konečně si budu moct před spaním pouštět i něco novýho!“ Odhadem tak skutečný fanda vyklopí kapele Ortel zhruba tak litr měsíčně. Však muzikanti musej taky z něčeho žít. OK. Pojďme si tedy rychle zhruba spočítat, kolik zhruba Ortel z fanoušků měsíčně vyrejžuje. Pochopitelně neznáme přesná čísla, ale obrat je v tomto případě počítán jako průměr z marží českých eshopů a obvyklých nákladů za pronájem. Přesto berte níže uvedené informace s rezervou. Obraty mohou být klidně nižší, ale také klidně mnohem vyšší. Je zohledněn předpokládaný průměr.

Za měsíc kapela stihne nasázet kolem šesti koncertů. Cena lupenu se pohybuje v rozmezí 300 až 450 korun. Pro snazší počty určeme jednotnou cenu 350 Kč za lístek. Kapacita vystoupení může být přibližně 100 míst, přičemž za večer si může majitel nemovitosti účtovat za pronájem kulturáku 10.000, když to hodně přeženu. Navíc se domnívám, že stále existuje poměrně velké procento majitelů nemovitostí, kteří berou návštěvu Hnídkova bandu jako privilegium a otázka prestiže. Za nájem prostor tedy nic neinkasují s vědomím, že si za čepování teplého piva s příchutí zanešených trubek a prodeje brambůrků namastí kapsu i tak dost. Nicméně, i kdyby Hnídek platil nájem za každé vystoupení se stoickou pravidelností, trhne za drnkání do strun a recitaci s prskavkama a jinejma pyrotechnickejma efektama 150.000 korun měsíčně čistého, a to není započten prodej merche.

Merch Ortelu je možné pokládat za přímý symbol úpadku civilizace a vizitku do první třídy pro cestu na kraj společnosti.

Merch je kapitola sama o sobě, za nabízený sortiment by se nemusela stydět ani kapela Depeche Mode. Vše v tradiční černé barvě, všude železné kříže, lebky Pirátů z Karibiku a český lev, který se výlučně vyskytuje u nápisu Ortel, který rozhodně nevypadá jako psaný Schwabachem (Ortel využívá font Blood of Dracula, což z něj společně s černou barvou dělá o něco více emo variaci na Nightwish, s tím rozdílem, že nikdo v Ortelu ve skutečnosti zpívat neumí. A zahrát něco pořádně vlastně taky ne). V jejich e-shopu najdete všechno. Protože kdo ví, co se vám zrovna líbí, nebo co vám schází do sbírky, že? Krom triček tu tedy samozřejmě najdete i legíny, které byste na většině fanynek Ortelu rozhodně vidět nechtěli. Také bundy, nálepky na zakrytí rzi na vaši felicii, bombery, šály, kraťasy, pletené čepice, mikiny, košile, šátky, náramky, prsteny a jiné kovové cetky, které rozhodně nevypadají jako ukořistěné nacistické artefakty, a další poklady, bez kterých skutečný fanoušek Ortelu prostě nemůže žít. Najdeme zde dokonce i spásný plán B v podobě nadměrných velikostí, případně dětskou konfekci, pokud marně přemýšlíte nad tím, co si váš mimísek přeje k narozeninám, a je vám příliš hloupé se ho zeptat. Takže tu máme celou sérii triček s ostnáčem a fistingem červené prdele ve velikosti L až XS, a kdyby to bylo mimískovi přece jen furt moc velké, nabízíme i variantu dupaček pro děti do věku dvou let. Nejdražší položku, kterou jsem na tomto e-shopu našel, pořídíte za 2190 korun. Jsou zde pochopitelně i levnější cetky, ale průměrná hodnota zboží se může pohybovat na nějakých sedmi stovkách. Už jsme si řekli, že konstantní množství fanoušků se pohybuje okolo dvaceti tisíc. Vezměme v potaz, že každý fanoušek minimálně jedenkrát za rok nakoupí libovolné zboží v průměrné hodnotě 700 Kč (v reálu asi 3-4 do roka). Z každého podobného prodeje může mít Hnídek čistý obrat okolo 60 korun. Pokud Ortel také jednou za rok vydá nové album, vzniká tím zároveň povinnost vlastnit novou desku – přece fanoušek nebude za socku. Alba si Ortel pálí sám, distribuce v kamenných obchodech o ně stejně nemá zájem, takže jedno CD vyjde na poměrně přívětivých 300 korun. Po odečtení nákladů na energii, práci, barvu etc., se může jednat o čistý zisk 250 korun na CD. Poměrně snadno si tedy spočítáte, že na prodeji merche trhne Ortel měsíčně 80.000 korun. V případě, že se blíží Vánoce nebo nějaká jiná významná událost, jako je například výročí narození Führera či vyhlášení Anschlussu, prodeje exponenciálně rostou. A pak tu máme samozřejmě CD, která Ortel vydává s pravidelností ca jednou za dva roky. I v případě, že by si z dvaceti tisíc fanoušků koupila desku jen polovina, dá se hovořit o čistém zisku dva a půl milionu. To je rozpočítáno do měsíců v roce něco málo přes dvě stě tisíc. Podtrženo sečteno, dle příjmů za angažování kapely Ortel před křepčícími dezoláty se z této taškařice stává poměrně solidní byznys, ze kterého může měsíčně kápnout něco přes 400.000 korun. To je i při čtyřčlenném složení skupiny poměrně solidní způsob, jak si zajistit alespoň trochu pohodlný život. Na koncíky začnete jezdit v Hummerovi za pár mega a na soukromém pozemku o rozloze Southforku si postavíte skromný srub. Ale fanoušci to stále berou tak, že svým vystupování přinášíte na oltář umění jakousi oběť, což je na celým tom pasivním příjmu ta největší přidaná hodnota.

Českého slavíka zařízl sám pořadatel, než aby musel Hnídkovi předávat další ocenění

Vděčnost fanoušků ostatně nezná mezí ani jinde. Dvakrát se podařilo protlačit Ortel na vítězné bedny Českého slavíka, načež organizátoři soutěž raději zrušili úplně, než aby pobláznění fanoušci znovu zajistili vítězství této kapely. Paradoxně, přestože v případě Řezníka porota jeho účast v Českém slavíku zrušila pro přílišnou vulgaritu a radikálnost, v případě Ortelu podobné excesy porota vyhodnotila jako svobodu projevu. Z Ortelu se tak na Slavících stával podobný fenomén jako Karel Gott, který si pro ocenění také chodil už spíše ze zvyku, a rozhodně to tento rok nečekal. Kam vlak bez oken jede si pořadatelé uvědomili až v roce 2016. Tehdy totiž vznikla na Facebooku skupina Tomáš Ortel Českým slavíkem. Ta své členy přímo nabádala k tomu, aby organizovaně zasílali své hlasy do Českého slavíka právě Tomáši Hnídkovi. Ideálně za použití více SIM karet. To pořadatel v roce 2017 vyhodnotil jako porušení pravidel. Musica Bohemica se tak rozhodla k odvážnému kroku na ochranu soutěžních pravidel, která byla naneštěstí tak hloupě sepsána, že s podobnou variantou a hlasováním v rámci fanouškovské základny na sociálních sítích vůbec nepočítala. Pokud by totiž situaci nechala žít svým životem, do roka do dvou by se ze soutěže stala fraška, kde by mezi sebou soutěžili především skupiny fanoušků, a rozhodující by při tom byl počet odeslaných SMS a ne fakt, zda umělec umí hrát a zpívat. Namísto úpravy zastaralých pravidel se bohužel pořadatel odhodlal k té hloupější variantě a vyložil existující pravidla po svém. „Skupina vyzývá k zapojení do organizované akce, aby se konkrétní subjekt stal Zlatým slavíkem. Tedy nikoli, aby lidé posílali hlasy podle svého skutečného názoru, ale aby se zapojili do akce za určitým cílem a získávali pro něj další osoby a fankluby,“ uvedli zástupci agentury Musica Bohemica. Ortel tak dostal stejný počet hlasů jako loňský rok, aby nebyl ze soutěže úplně diskvalifikován. V roce 2017 by sice skončil jako první, ale po této rošádě se na první místo dostal Kabát. Když se celá věc provalila, Kabát se pochopitelně zastal Ortelu, což byla pro soutěž finální destinace. Od soutěže se distancovali sponzoři, a další ročník už nebyl vypsán. Za sebe říkám znovu: díky bohu.

Hnídek i po letech profituje z toho, že je posledním oceněným Slavíkem.

Nejvíce však ztrátou šance na výhru eventuálních Slavíků trpí především Ortel samotný. Ze zcela zřejmých důvodů neseženete jejich alba jinde než na jejich vlastním e-shopu. Divné vám určitě také nepřijde, že jste nikdy neslyšeli písničku Ortelu hrát v rádiu. A jistě není náhoda, že Ortel, stejně jako další pseudoumělce (např. Olivii Žižkovou), nenajdete v aplikacích jako Spotify nebo Apple Music. Hnídka si do televize sice jednou za čas pozve Jaromír Soukup, ale protože sorta diváků přímo triggeruje Ortel, nenajde zde potenciální nové fanoušky a vystoupení tak slouží pouze jako zviditelnění se.

Fenomén Ortel dortů (tedy zkráceně dOrtelů) sledujeme už od roku 2019.

Tyto skutečnosti ale stále více prohlubují propast, zející mezi sociální bublinou fanoušků Ortelu a skutečností. Stále více se izolují od světa, který my chápeme jako normální. Častý je například pláč o tom, jak si je někdo odebral na Facebooku z přátel, protože sdíleli něco od Ortelu. Nebo se s nimi sousedi nebaví, protože si doma pouštějí nahlas Hnídkovy písničky. Těchto případů jsou stovky.  Co jim zbývá? Šikují se do oddílů, které jsou primárně uzpůsobeny jejich zájmům. Zakládají si tajné facebookvé skupiny, kam smí jen fanoušci, a žijí v naivní představě, že se tam zainteresovaná osoba nedostane (jsem ve všech – dokonce i v několika, ve kterých bych vlastně nejradši nebyl). Ujasněme si jednu věc. Vaše timeline vypadá na Facebooku jinak, než ta moje. Mám to s čím srovnávat, sám mám sedm profilů. Problémem, který je nyní pouze převlečený za výhodu, je, že se vás algoritmus snaží spojit s podobně smýšlejícími lidmi. Na vyhodnocení mu přitom stačí nějakých 5-6 lajků pod tematickými posty, přihlášení se do skupiny či komentář s názorem. Jakmile si Facebook udělá obrázek o tom kdo jste, začne vám automaticky na síti nabízet jedince podobně narušené. Vzniká tak poměrně zkreslený pojem o realitě a také to, co dezoláti popisují větou „většina si myslí, že“ – v praxi předem rozhodnutá anketa plácnutá do příhodné skupiny, například ‚souhlasíte s ochodem ČR z EU‘ ve skupině podporující SPD, a naprosto překvapivý výsledek, že většina respondentů ankety opravdu chce z EU odejít. Takhle to funguje všude. Na obou stranách barikády, abych byl přesnější. Taková skupina odloučená od reality se pak začne plácat po zádech za skvělé výsledky. „Hele, naučila jsem svoji čtyřletou dceru recitovat první sloku Mešity“, nebo „Pepíček má zítra páté narozeniny a moc si přál dort s železným křížem. Ale myslím, že se mi nakonec moc nepovedl“, a pod postem udýchané komentáře o tom, jak je hrouda nádherná a že se synovi bude líbit, a jaké skvělé rodiče Pepíček má, že ho už od útlého mládí vedou k „vlastenectví“.

Jirka si moc přál svůj dOrtel s vláčkem do Osvětimi

Celé to pochopitelně přetéká i do soukromých profilů. Lidé si jednoduše neuvědomují, že co je v soukromé skupině je jedna věc. Na jejich profil ale mohou náhodou narazit i lidé, kteří jsou s názory tohoto divnočecha konfrontováni bez předchozí přípravy. Zcela pochopitelně pak při pohledu na podobné profily následuje věta „co to kurva…“. Toto je jedním z hlavních důvodů, proč Facebook denně na celém světě řeší přes milion hlášení závadného obsahu. Problémem nemusí být skupina sama o sobě, ale situace, kdy se více bublin setká a začnou se o sebe třít.

Výchova fanoušků Ortelu je příkladná, učí děti vlastenectví a úctě.

Na začátku jsme si říkali o Helence Bohuňkové. Helenka je typickou členkou uzavřené skupiny věnující se Ortelu, a až do nedávna žila v iluzi, že co je v uzavřené skupině, se nemůže dostat ven. Dostalo. Už před pár měsíci (25.12.2019) jsem odtud típnul fotku u vánočního stromečku se šťastnou Helenkou v Ortel tričku se „šťastným“ mimískem v Ortel tričku. Čistě v rámci korekce došlo k anonymizování tváře dítěte. Ono si opravdu rodiče vybrat nemůže. Bohužel tito zůstávají jedním z hlavních výchovných faktorů a lze jen doufat, že z mimíska nějakým zázrakem jednou nevyroste další klerofašista. Každopádně ačkoliv fotografie přes měsíc nevykazovala žádný dosah, kde se vzala tu se vzala, na fotografii Helenku upozornila jakási známá. Helenka nelenila, vyscreenovala celý post a vlákno s reakcemi (k čemuž jsme jí nedali svolení), a postěžovala si, že nám k vyscreenování její fotky nedala svolení. Po interní radě ve skupině, kam rozhodně nemám přístup, se odhodlala a napsala na PL výhružnou zprávu, že pokud fotografii nesmažeme, podá na nás trestní oznámení. Je to řehole, kterou tímto s otevřenou náručí přijímám. Částečně proto, že vím, že její šance na úspěšný soudní proces jsou nulové. Částečně proto, že jsem názoru, že vytažení této problematické výchovy na světlo má smysl. Když ne v tom, že Helenka začne v reakci na své vystavení oku veřejnosti přemýšlet, pak alespoň v tom, že si možná uvědomí, že nic jako soukromí na sociálních sítích neexistuje. A pokud pak ona přestane publikovat své špatné způsoby výchovy na sítích, možná, že za čas je tam už nebude dávat skoro nikdo. V tom lepším případě se z Helenky stane maják, který bude ostatní informovat o tom, že pořízená fotka je zpravidla tak stupidní, že se docela určitě objeví i mimo soukromou skupinu, a rozhodně v jiném světle, než by si autor přál.

Autor obsahu se za tento zpravidla nestydí přesně do té doby, než se dostane mimo určenou sociální bublinu.

Závěrem mám na srdci jednu poslední věc. V komentářích u nás pod postem jsem se setkal s informací, že pokud někdo (říkejme mu Pavel) objeví u někoho závadný obsah (například glorifikuje Dolfu, nebo má upřímnou radost z každého utopeného uprchlíka), automaticky screenuje jeho profil a fotky zasílá zaměstnavateli s dotazem jestli ví, co jeho zaměstnanec dělá ve volném čase. Takový profil prý zpravidla do měsíce mizí, i když Pavel nedostane odpověď.

Trochu mě tahle informace v souvislosti se screenováním bizáru z uzavřených skupin překvapila. Chápu, že je v tom občas trochu složité najít balanc, ale přesto nemyslím, že právě toto je vhodný způsob jak bojovat s extremismem v České republice. Vyhrožovat ztrátou práce jen prohloubí sociální propast v případě, že by dezolát o práci skutečně přišel. Jen ho to utvrdí v tom, že „proti vyšší třídě se musí bojovat“. Osobně zastávám spíše politiku vytažení na světlo a přímé konfrontace.

Taky možnost, ačkoliv tento způsob boje s rasismem pokládám za poněkud nešťastný.

Tento jev lze příhodně ukázat na brněnském případu z počátku února (2020), kdy si (nedlouho poté vyhozená) prodavačka z knihkupectví na Facebooku postěžovala, že musí zaučovat cikánku. Zaměstnavatel ji zcela logicky potrestal. V tomto případě rovnou vyhazovem (osobně nevím jak bych reagoval, kdyby mi napsal někdo z Člověka v tísni a upozornil mě, že nějaký můj zaměstnanec je rasista a že je toho díky němu plnej internet). Člověk má právo chovat se jako idiot. To je jedno z mála privilegií, která s sebou nese demokracie. Ovšem. Měl by za svá slova také být připraven nést odpovědnost. Ale prosím, rovnou udávat? Na základě dvouřádkového postu na osobním profilu? Jak přesně tento krok napravil rasistické smýšlení vyhozené? Nijak. Přišla o práci a bere to pouze jako další křivdu systému. Zůstane stát na kraji systému bez toho aby pochopila o co jde, a ostatní ji po zádech poplácají za to, že sice nemá práci, ale taková je ta dnešní zkorumpovaná doba. Osobně raději budu za kokota s tím, že budu na stránku dál metat screeny s idioty, než do toho zatahovat sociální systém. Pak je tu samozřejmě ta mantra o práskačství a udavačství, která jakkoliv je zabalena do slušnosti a dobrých mravů, stále je to jen práskačství a udavačství. A toho tu v minulosti bylo dost. Každopádně, Helenko, míč je teď na vaší straně.

A na závěr si ještě pustíme nějakou pěknou písničku!



Paralelní listy jsou nejlepší čtení na hajzl hned po složení osvěžovače vzduchu.
Dej stránce lajk a už nikdy se na něm nebudeš nudit!

Post Author: Parzival

Maskot Paralelních listů. Ajťák, grafik, PPC-Ninja a autor placený Sorosem s konexemi na Kalouska. O poledních pauzách chodí po ulicích města, hladí děti po vláscích a kolemjdoucím rozdává květiny. Mezi sedmou a osmou večer roní černé perly a ve volných chvílích léčí pohledem rakovinu.