Debilnění národa: ORIGIN (nsfw)

SnowCat, jeden z členů naší Patron rodinky, pro kterou všechny tyhle speciální články píšeme, si před nedávnem stěžovala (pokud to tak jde napsat), že má ráda takový ty dlouhý texty, co nejsou skoro vůbec vtipný. My jim tu říkáme Debilnění národa, a ona „Článek, co je moc dlouhej, nemůžu si založit, kde jsem skončila, a musím ho číst pokaždý od začátku.“ Fajn. Pozitivní na celé věci je, že tenhle článek bude v mnoha směrech velmi podobný. Alespoň teda doufám, protože v podstatě všechno obvykle píšu tak trochu z patra, přičemž se pak na konci děsím rituální vraždy zardoušením káblem od GrammarNaziovské myši, když zase předávám ke korekci něco, co má X tisíc slov+.

Takže co to tu dneska budeme mít? Říkal jsem si, že by bylo celkem fajn podívat se na můj origin. Kdy jsem vlastně začal srát lidi, a kdy jsem zjistil, že mě to baví. Podobně jako ostatní Debilnění, i tato část bude ve finále začleněna do knihy kterou připravuji, ačkoliv v tomto případě bude muset dojít k určité korekci/cenzuře. Origin je totiž do jisté míry vulgární, hemží se to v něm penisy, a je tedy v rámci tištěné literatury v zásadě nepublikovatelný. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně by tyhle řádky neměl číst v zájmu svého duševního zdraí vůbec nikdo, ale platit si Patrona je samo o sobě poměrně zásadní akt masochismu, takže vy očividně chcete posouvat svoje limity. Chcete, žejo? V opačném případě máte poslední šanci opustit tento článek a přečíst si něco jiného. Něco zábavného, v čem nebudou ztopořené penisy. Něco, co bude naprosto smyšlené, a nepokřiví vám už tak deformovaný pohled na společnost ještě více. Něco, kde… jste tu ještě? OK, v tom případě si strčte ruku do rozkroku a scrollujte dále.

Psal se rok 2015. Pamatuju si to velmi dobře, protože jsem zrovna měnil práci kvůli šéfovi, co byl tak trochu kokot, a já se těšil do nové práce, protože jsem zatím neměl tušení, že nový šéf bude úplně stejný kokot, jen k tomu navíc bude umět německy. Mou obvyklou večerní kratochvílí byl v té době trolling, jako už vlastně pár let předtím. Je téměř neuvěřitelné, jak se sebou většina populace nechá orat bez toho, aby si všimla, že je s nimi manipulováno. Vždycky si musím vzpomenout na tři citáty, které spadají do něčeho, čemu říkám osobní kodex, a poměrně často mají zásadní váhu během mého rozhodování.

Ten první citát má na svědomí jakýsi Hermann Göring, který řekl, že „Lidi lze vždy přimět k tomu, aby poslouchali své vůdce. Je to snadné. Stačí jim to prodat tak, že jsou napadeni, a odsoudit pacifisty za nedostatek vlastenectví a za vystavování země nebezpečí. Funguje to naprosto stejně v jakékoliv zemi.“

Ten druhý řekl bůhvíkdo, ale v zásadě jde o to, že „Je umění udělat z člověka idiota bez toho, aby si toho všiml.“

A konečně třetí, „Hloupí lidé, kteří se pokládají za chytré, si nezaslouží žádné slitování. Žádné.“ Tady jsem autorem já. Pochopme, že evoluce a automatizace dospěla do stavu, který přímo nahrává tomu, aby lidé nemuseli přemýšlet. Přenášejí vlastní uvažování a přemýšlení na jiné osoby, které pokládají za leadery, bez toho, aby sami uvažovali nad validitou jakýchkoli informací. Jen slepě papouškují fráze, bez toho, aby byli schopni přijmout zodpovědnost a následky. A to je, dámy a pánové, přesně ta cesta do pekel společnosti.  Je jen otázkou času, než lidé začnou zase matlat svá vlastní hovna po zdi a tvářit se, že je vše v nejlepším pořádku.

Hůl jsem nad hloupými lidmi zlomil už v tom roce 2015. Netajím se názorem, že kdo chce informace získat, ten to už udělal dávno bez toho, aby nutně potřeboval proplesknout a vysvětlit, že jeho myšlenky jsou nekoherentní píčoviny. Společnost se sama dávno polarizovala na ty hloupé a ty chytré. Záměrně tím neříkám na levici nebo pravici či jiné zajeté “názorové skupiny”. On idiot se může najít i ve skupině, kterou sami naivně nazýváme „naše strana barikády“. Vlastně se domnívám, že v dnešní době je jediným způsobem rehabilitace společnosti otevřený výsměch. Protáhnout člověka bez úsudku tím bahnem ve škarpě, kterou si sám tak pečlivě připravil. Protože když se člověku smějí desítky tisíc lidí, má to mnohem větší váhu, než když se mu směje jen jeden člověk. I za cenu, že klávesnicový warrior pak sice smaže své účty na sociálních stránkách, i když pokřivený způsob myšlení si ponechá. Stále je to způsob, jak udělat ve skupinách na sockách a obecně internetech aspoň trochu čistší klima. Možná si vzpomenete na organizovanou skupinu #JsmeTu, s jejímiž členy paradoxně nesouhlasím. Ti se totiž snaží o singularitu názoru v domnění, že druhá strana nemá šanci argumentovat. Objeví se někde obsah se kterým nesouhlasím? Není nic lepšího, než tam proti sobě poštvat stovky diskutujících. Tímhle však nedosáhnete naprosto ničeho. Snad jen toho, že se stovky lidí z hnutí #JsmeTu budou následně “po boji” navzájem poplácávat po zádech, jak to těm zas debilům natřeli, zatímco na druhé straně se bude plácat po zádech stejně velká skupina z naprosto stejného důvodu. Celkový efekt win:win je tedy v zásadě prohra, protože remízu za pozitivní výsledek nepokládám, jelikož se po takové roztržce vlastně stejně nic nezmění. Ale jiné řešení není, že? Nebo snad ano? Co přenést konflikt na vlastní území a vést ho kontrolovaně v izolované komunitě, kterou máte pod kontrolou? A jde to vůbec? Stránka Víčka Čechům byla ve své podstatě taková Petriho miska. Tím nejlacinějším možným způsobem na ni byly nalákány ty nejhloupější dostupné exempláře z populace. Dal jsem lidem naivní představu, že plastová víčka lidem mohou pomoci. Ostatně sám Tomio Okamura na ni dělal při každém svém videu reklamu, když tvrdil, že na ubohé české děti se musí sbírat víčka. Tato rétorika ho nepřešla až do roku 2017, kdy byl zároveň malý sociální experiment ukončen, a spustil jsem úplně nový projekt, který všichni jistě dobře znáte pod jménem Paralelní listy.

Ale zpět k víčkovému peklu, které jsem měl rozpoutat. Karel Gott slavil svoje vítězství nad rakovinou. S Nodaxxem (dalším nynějším členem radekce PL) jsme tedy vypsali na stránce veleúspěšnou fejkovou Facebook akci „Chytání raků s Karlem Gottem“, což na jedné straně nabajtilo asi deset tisíc uživatelů, kteří se zanedlouho měli stát nedobrovolnými základy experimentu. Myšlenka testu byla jednoduchá: Ověřit jednak, jak daleko se může dostat mezi lidi totální nesmysl, a zároveň zjistit algoritmus, podle kterého si post i přes početné reporty stále ještě udrží Zuccův status „hele, lidi to sice sere, ale my to tam prostě viset necháme“. A pak se to stalo. 8. listopadu jsem na sociální sítě vypustil tohle zlo.

Existuje poměrně velká pravděpodobnost, že jste na něj narazili. Přece jen. Za dobu své existence se tenhle obrázek zobrazil téměř dvěma a půl milionům uživatelů Facebooku (a to hovořím jen o našem zdroji, a ne o stránkách, které pochopily virální potenciál obrázku a ukradly ho pro vlastní účely), což odpovídá zhruba pětině národa. Idea přitom byla jednoduchá, po vzoru Göringa přesvědčit člověka, kterému se obrázek zobrazí, aby udělal přesně to, co chcete. V tomto případě napsat do komentářů víčko, dát lajk a sdílet obrázek, aby se paskvil dostal dále mezi lidi. To celé na úplném začátku akcelerováno stokorunou na propagaci, aby nebyl start až tak vlažný. Velmi záhy se obrázek stal největší pastí na debily široko daleko.

Viralita se ne nadarmo podobá slovu virus. V zásadě se šíří podobně rychle. Ne jinak tomu bylo i v případě našeho zázračného víčka. Kouzlo celého triku bylo v tom, že v té době ještě Facebook zasílal každou jednu notifikaci o tom, že někdo napsal komentář pod post, na který jste reagovali komentářem. Mohli jste to vypnout, ale to byste nesměli být kreténi, kteří v přetechnizovaném světě očekávají, že vše bude fungovat podle vašich představ už od začátku. V prvních týdnech tak bezmozkům během hodiny pinklo v telefonu za hodinu během dne okolo 150 notifikací, v nočních hodinách se pak provoz omezil na nějakých ubohých 30 cinknutí za hodinu. Jakože… mohli jste si vypnout pro aplikaci notifikace. Nebo prostě jen vypnout zvuk. Nebo zrušit sledování příspěvku, což by s největší pravděpodobností ukončilo vaše trápení jednou pro vždy… ale to ne. Mnohem efektivnější je vyhrožovat policií o půl jedenácté v noci pod příspěvkem, což pinkne na obrazovky telefonů dalších několika tisíc bezmozků, kteří to berou jako výzvu, aby vám sdělili, že zítra jdou na policii taky. Nebo vám minimálně sdělí, že mají nemocné srdce a že jestli zemřou kvůli nekončícímu pípání, budete je mít na svědomí. Jo. A okamžitě mě odstraňte z týhle zkurvený stránky, kterou jsem si docela určitě nelajkovala a nevím, proč mi chodí ty notifikace, do píči! A do toho krávě s nemocným srdcem někdo napíše, ať drží hubu, že na to její kňučení není o půl jedenáctý v noci nikdo zvědavej. A to vyláká další dva dezoláty, kteří utrousí v komentu, že až půjdou zejtra na policii, nahlásí tam i ty kretény, co dopiče píšou komentáře pod zkurvené statusy, místo toho, aby v noci spali. A někdo další pošle všech pět kreténů komentářem do prdele, protože každý komentář, který napíšete pod tu zhovadilost se zobrazí všem -úplně všem, kurva- jakože i mně v telefonu, a mě to jako nebaví. A někdo další, kdo se zrovna probudil kvůli pípání telefonu tam rozespale napíše „jo, kurva“. A když už se vám zdá, že to všichni pochopili a šli spát, napíšete coby admin do komentářů „Víčko“, což se zobrazí jako notifikace úplně všem lidem, kteří kdy reagovali pod obrázkem, a vy víte skoro přesně, kolik lidí vás zrovna proklelo na pět generací dopředu a kolik blbců má potřebu o tom napsat komentář pod obrázkem, který se objeví všem bezmozkům… krása. Chaos ve své nejčistší podobě. Krása baudu a esence zmrdství.

Pamatuju si, že to začalo krátce před Vánocemi. Na Víčka Čechům se nám namotali sourozenci Hoppovi, kterým pro zjednodušení budeme říkat „agresivní opice“. Kdo tuhle legendu nezná, sourozenci byli národními reprezentanty v thaiboxu. Jenže úřadům se moc nelíbilo, že kluci chodí po Praze, mlátí do krve random občany a trhají jim od huby sanice, a reprezentačnímu týmu se zase nelíbilo, že spolu sourozenci točí homovidea, kde si sahaj na klacky a matlaj si po sobě vymačkaný semeno. Takže s reprezentací byl šlus amen. A tuhle Robert Hopp, který si říká Virus, ale všichni v okolí ho mají za agresivní opici, co ji vyhodili z reprezentace kvůli matlání bratrova semena po těle, se v komentech svěří, že ho jakože malinko začíná sejřit, jak mu furt pípá telefon, a že jakože toho máme okamžitě nechat, jinak si zjistí kde bydlíme a všem nám rozkope držky. A do toho mu začnou psát random čičinky bez mozku, které neví, co je zač, že je to taky sere a že je Hopp pěknej a jestli by jim nechtěl vydrnkat bambeřici, protože je na tý profilovce v boxerkách strašně sexy. A Robert Hopp na to, že jestli jsme tu všichni čuráci, a já mu na to jakože odpovím, že fakt jsme.

Robert asi pět minut neodpovídá, ale zato nám asi za pět minut pošle fotku, kde se s náma chce asi kamarádit, protože na Víčka Čechům přichází úplně první pipík. No co. Tak jsme prostě následovali instrukce a screen dali do komentů. Čítám, že Roberta úplně nepotěšilo, kolik vlhkých pipin to pochopilo jako výzvu. Je každopádně zajímavé, že od té doby nám lidé začali posílat své čuráky vesměs běžně.

Pravda je, že v komentech Robertův čurák nevydržel dlouho. Po několika dnech následovalo smazání komentáře s obrázkem a pochopitelně s ním spojený ban na účtu, což vedlo k jednomu jedinému závěru. Více fejků. V té době jsem měl asi jen tři a pokládal jsem za životní nutnost mít jich alespoň šest. Dnes se bez desítky záložních účtů už prakticky neobejdu, ačkoliv mám mnohem méně smazaného contentu, než před nějakými pěti šesti lety.

S přibývajícími týdny se zoufalství bezmozků prohlubovalo. Problém v zásadě nebyla existence prokletého obrázku, ale koexistence stejně hloupých lidí, které srala vzájemná přítomnost. Lidově se tomuto stavu říká ponorka, a vím, že vy víte, že při tomto stavu chcete nějakému idiotovi obvykle prokousnout krkavici. Víčka Čechům však měla problém v tom, že se těch idiotů sešlo na jednom místě několik tisíc a navzájem si chtěli pokousat krkavice, a to bez toho, aby měli fyzickou šanci se k řečeným krkavicím skrze sítě prokousat. Takže udělali to, co jim šlo nejlépe. Napsali to do komentáře. Krom toho nás fanoušci samozřejmě nezapomínali zahrnovat vzkazy díků a obdivu, které krom výhrůžek fyzickým násilím a policií obsahovaly i čuráky. Mohli jste si vybrat. Denně nám takhle přišel jeden nebo dva, přičemž klenoty se nacházely všude ve věkovém rozmezí 15 – 65 let. Paradoxně nám nepřišla ani jedna frnda, ale jsem si jist, že kdyby ti chlapi nějakou měli, poslali by i ji.

Fajn. Uznávám. To byl ten okamžik, kdy začaly jít všechny zábrany stranou. Mentalita followerů naší stránky dosáhla k pomyslnému bodu, kdy byli schopni udělat cokoliv pro to, aby byli ze stránky odstraněni. Nabrali jsme pár dalších adminů a začali aktivně vyřizovat žádosti o odstranění ze stránky. Pochopitelně nic není zadarmo, takže bezmozci byli úkolováni a důkazy nám ve formě videa zasílali zpět do zpráv. První polovina roku 2016 se tak nese ve zvýšeném počtu výskytů hulákání „ALLAHU AKBAR“ z okna, což dost možná pomohlo ke zhoršení psychického stavu Baldy, který jen o několik týdnů nato začal kácet les přes koleje.

Přes nesčetné pokusy o virtuální vraždu jak adminů stránky, tak především všech ostatních komentujících, se nicméně domnívám, že jsme všechny hloupé lidi v jistém smyslu spojovali. Přesně v té zvrácené rovině, jako to se svými voliči dělá třeba Miloš Zeman. Petriho miska za ten půlrok vykvasila v neuvěřitelnou faunu, kde se lidé navzájem koulovali hovnama a nepokrytě se s úsměvem nesnášeli, přesto ale komunita pomohla ke vzniku hned tří skupin, pojmenovaných ve stylu „Nechceme, aby nám Víčka Čechům zasílali spam“ (chyba v názvu v rámci inkluze included) a podobně.

Projekt jsme nakonec asi po dvou letech rozpustili. Jednak nedošlo k naplnění předpokladu, že post Facebook sám dříve nebo později smaže, jednak za ty dva roky vzniklo na stránce tak kyselé klima, že prakticky nebylo kam dál se posunout. Například komentář, že jsme se rozhodli stránku prodat libyjským teroristům, si vyžádala téměř okamžitý ban, což značí, že komentář byl v jeden okamžik reportován obrovským množstvím afektovaných dušiček. Pokoušet se jakkoliv dál kultivovat tento slepenec bylo tedy očividně již zcela zbytečné. Zda jsem přispěl k celkovému znechucení víček v České republice? Snad ano. Neposoudím. Za tu stokorunu mi to ale rozhodně stálo.