Jak jsem pašoval rohlíky

Délka textu: Článek přečtete zhruba za 16 minut.

Pro ty, co neví úplně o co přesně jde: Pro naše skalní fanoušky jsme před rokemu spustili Patron, kam vkládáme podobné příběhy ze života a další články, které jsme se vám pokusili zatajit. Aktuálně se jich tam nachází přes sto, a pokud vás toto dnešní ‚promo‘ osloví, budeme rádi, pokud vás mezi našimi Patrony přivítáme. Případný odkaz na Patreon naleznete na konci článku.

V životě každého z nás se naskytne příležitost přejít na pomyslnou temnou stranu. Sejít z cesty a stát se obávaným kriminálníkem, gangsterem, lupičem, násilníkem nebo pašerákem pečiva přes rakouské hranice. Vůbec první konflikt s mezinárodním zákonem jsem měl tedy v sedmnácti letech, a tohle je můj příběh.

Patřím do dvojjazyčné rodiny, až co paměť rodokmenu sahá. Vůbec první záznam je z šestnáctého století, kdy můj zazobaný prapředek věnoval znojemskému kostelu dva zlaté svícny, což někoho napadlo zdokumentovat (co kdyby to šlechta chtěla do daňového přiznání, že jo). Další, kdo s kompletováním rodokmenu významně pomohl, bylo gestapo. Děda se tehdy chystal do války za Tisíciletou říši, a konečnému vítězství by mohlo uškodit, kdyby protivníky střílel žid nebo nedejbože třeba černoch. Ničemu nepomohlo ani to, že dědův táta – můj praděda – každou neděli ve své pracovně čmáral blueprinty ponorek, torpéd a jiných serepetiček, které Německu vyhrály první světovou válku. Počet našeho klanu za ty roky poněkud zeštíhlil (především proto, že se můj strýc rozhodl udělat si čtyři holky namísto toho, aby se mu zachtělo vyrobit si nositele jména), ale dvojjazyčnou tradiční česko-německy hovořící rodinou, jak tomu bylo za první republiky, jsme i dnes.

Když jsem se tedy v šestnácti rozhodoval, co budu dělat, přicházela pro mě v úvahu i návštěva školy za hraniční čárou. Zafungoval zde pochopitelně i čistý pragmatismus. Velmi rychle jsem si spočítal, že mě vyjde mnohem lépe dojíždět každý den 40 minut vlakem do Höhere Bundeslehranstalt in Retz než do nějaké zaprděné hotelové školy v Pohořelicích. Světe div se, společně s dalšími dvanácti Čechy jsem byl do ročníku 1997 i přijat. S vyrovnanými šancemi třinácti Čechů a dvaceti Rakušáků tak vznikla smíšená třída na hotelové škole v Retzu. Během prvního půlroku odešel pro náročnost jeden Čech a deset Rakušáků, čímž se síly ještě více vyrovnaly. Nutno podotknout, že se nejednalo o pilot. Hotelová škola v Retzu se jednoduše na podobné smíšené třídy specializovala, a první smíšenou třídu sestavila tuším už v roce 1992. V rámci určitého vzájemného porozumnění pak škola udělala i několik opatření, abychom se více sblížili. Tak například bylo předem dáno, že žáci smíšených tříd se budou učit krom německé mluvnice i tu českou. Dodnes nevím, k čemu průměrný absolvent rakouské hotelové školy využije češtinu, ale za ty pohledy plné zoufalství, když se pokoušeli něco říct česky, to jednoduše stálo. I tak, a možná právě proto, to ale v každém novém ročníku tak trochu skřípalo.

Ipsum
Po roce studia prakticky nemáte na první dobrou šanci poznat, kdo je na fotce Čech. Statisticky je jich tam přitom asi tak polovina. Společná fotografie se obešla bez kousanců, škrábanců i žiletkového souboje. Během focení nebyl nikdo zraněn, ani neutrpěl psychickou újmu.

Oni byli stále tou nadrasou, které zbytek světa před půlstoletím vysvětlil, že jí nejsou. Také mají poměrně zásadní pohled na zdravou výživu. Rakouská kuchyně disponuje mnoha recepty, které by správně měly být uvedeny na seznamu chemických hrozeb. Zase ale, kdybyste libovolný blaf poslali Babicovi nebo Hruškovi, patrně vám za ně urvou ruce. Tak například od září do listopadu se menu o třech chodech prakticky neobejde bez toho, aby do něčeho nevrazili dýni. Obecně cokoliv, co v sobě mělo ingredienci dýně, získalo citově zabarvené pojmenování „Kürbisschlichte“. Někdy okolo poloviny října se tak dostanete do stavu bezmoci a zoufalství, kdy vám na stole přistane nejdříve dýňová krémová polévka zakápnutá balzamikem s praženými dýňovými semínky a kysanou smetanou, následuje telecí ragů na kořenové zelenině bez kořenové zeleniny, ale zato s dvojitou dávkou kostek dýně Hokaido a jako dezert oblíbená dýňová pěna s kokosovými pusinkami. Když zrovna neholdovali tomuto gastropornu, přes zimu alespoň chroustali cereální chlebíčky bez příchuti, aby si připomenuli, že život je vlastně jen cesta očistcem. Na jaře pak gastronomické šílenství opakovali, jen místo dýně použili chřest. Asi není nutné zmiňovat důvody, proč naprostá většina Rakušáků kouří, a stáhne minimálně jeden hřebík do rakve za hodinu. Je to i důvod, proč škola měla za budovou oficiální „Rauchplatz“ s asi dvoumetrovým popelníčkem, kde se každou přestávku scházela celá škola včetně učitelů.

Ipsum
Hokaido, vole. Když Rakušáci přemýšleli, jak odčinit kolaboraci s Německem za druhé světové války, vybrali si dobrovolnou konzumaci téhle dýně. Když přihlédnu k tomu, že si na tuto plodinu můžete vypěstovat poměrně funkční dávicí reflex, je pokus o oloupání přímo spjatý s určitostí, že si nožem nepěkně ublížíte.

A do toho všeho přišli křováci z České republiky. Částečně na nás tak všichni nahlíželi a částečně to byla tak trochu pravda, protože za sociálními vrstvami oproti Rakousku ještě dneska poměrně pokulháváme. Přesto jsme se brzy ukázali být cennými spojenci. Tak předně jsme pro naše spolužáky fungovali trochu jako věrozvěstové, kteří jim ze severu přinesli sprostá slova. Třeba piča nebo kurva se ujalo prakticky okamžitě. Méně oblíbený spolužák Werner Pichler asi v druhém týdnu zjistil, že „tak na to ti seru“ nejsou vhodně volená slova pro poděkování v českém jazyce. Zafungovala i vychcanost, kdy jsem se dozvěděl, že učitelé nevěnují pozornost připravování nových testů, ale jednoduše každý rok beze změn recyklují ty staré. Když se po prvním pololetí začala po škole masivně šířit vypálená CD s výsledky testů pro všechny ročníky, vedení školy pochopilo, že tento ročník bude opravdu speciální. Byl. Musel být. Vždyť jsem tam seděl.

Další propast, která se mezi českou a rakouskou „divizí“ hloubila, bylo stravování. Na hotelovce byla školní jídelna a hned vedle školní kuchyně. Takže ten, kdo měl praxi na známky navařil pro regiment nějaký ten předem určený blaf a následně to dostal oznámkováno. Blaf se následně podával právě ve školní jídelně, kde měli praxi žáci servisu. Problém je v tom, že většina Čechů se do jídelny dostala pouze během praxe, protože meníčko bylo pro českého floutka jednoduše moc drahé. Ekonomická situace mezi Českem a Rakouskem byla před nějakými dvaceti lety prostě trochu jinde. Prostě jste se nemohli zajít koupit si obchod do rakousého Sparu, protože zboží se zde pohybovalo v průměru za dvojnásobnou hodnotu. Máma mi namísto toho každý den chystala svačinu, abych jí tam nezemřel hlady. Obvykle se jednalo o rohlík s čímkoliv, co zrovna našla po ruce. Když jsem to tak asi pátý den v kuse žvýkal v lavici, ťukla mi na rameno moje rakouská spolužačka a se zájmem pozorovala, jak mi v puse mizí pečivo připomínající falus. A co to prej jako jím.

Tady se asi hodí malá vložka, která vysvětlí rozčarování nad typickým český tukovým rohlíkem a pečivem, které se prodává v Rakousku. Zásadní problém je v tom, že Rakousko žije zdravě, a proto se i receptura pečiva odlišuje od té české. Tak kupříkladu jakákoliv houska, která vznikne v pekárně v Rakousku, je vatovitá pěna bez chuti a zápachu. Své pekařské umění povýšili na pečení „Kaisersemmel“, což je kulatý bochánek s hvězdičkou na horní straně, kde alespoň prostředek housky vzdáleně připomíná hmotu. Jinak se při konzumaci jakékoliv rakouské housky zhruba polovina oddrolí na stůl jako drobky, což z Rakouska dělá předního výrobce strouhanky ve střední Evropě.

Dal jsem své kolegyni ochutnat rohlík. Tuším, že byl s máslem a uherákem. Dodnes vidím, jak se jí rozzářily oči. Rozsvítila se, jako by ji právě gastronomicky nadaná krysa upekla to nejlahodnější ratatouille. Mýtus o českém rohlíku se začal šířit skoro tak rychle jako kurva, hovno a buzerant. Jasně, že jsem neměl problém zastavit se ráno před vlakem v pekárně a vyzvednout tam pár teplých křupavoučkých a voňavoučkých rohlíků, které jsem jí prodal za pětinásobek pořizovací hodnoty. Podobný převoz pečiva přes hranice se během následujících týdnů několikrát opakoval. Situace nabrala na obrátkách, když si mě na chodbě odchytl učitel vaření Erwin a pod záminkou, že by chtěl propašovat zase kartáč nebo dva Marlborek mě zatáhl do svého kabinetu, což nebylo nic jiného než sklad konzerv s psacím stolem. Erwin měl Marlborky rád. Zejména ty s příchutí České republiky, které byly o polovinu levnější, než kdyby si je koupil v Rakousku. Za převezené cigarety byl ochoten nejen přihodit nějaký ten Schilling za riziko, ale i přimhouřit oko při přesoleném guláši. Že jestli mu k těm cigaretám dovezu pár „rouhligů“.

A to už začínal být poměrně problém, protože v té době Česká republika ještě nebyla v Schengenu. Propašovat jeden karton denně, který jste si nacpali pod učebnice, nebyl takový problém. A když vás náhodou kontrola ve vlaku vyhmátla, uhádali jste to na osobní spotřebu, protože při průměrné rakouské konzumaci se ještě stále jednalo o množství cigaret asi na tři dny. Ale jak chcete vysvětlit padesát rohlíků, které denně převážíte přes hranice?

Ipsum
Tohle je Horst. Traduje se, že každá policejní stanice má minimálně jednoho podobného strážce zákona, který tuto zábavnou figurku připomíná.

Navíc celník obvykle není úplný idiot, a když vás asi dva týdny pozoruje, jak s sebou vždycky vlečete tašku pečiva, asi mu to začalo být divné. Typickým případem byl jakýsi celník rakouské „Bundesgendamerie“. Na jméno si nevzpomenu, ale vzhled bych přirovnal k něčemu mezi Taťkou Šmoulou a Horstem Herzbergerem z Kobry 11. Když mi asi popáté kopnul do tašky s rohlíky, vytáhl si mě jednoho dne ke kontrole. Když i služební vlčák došel k názoru, že Taťka Šmoula je debil, udeřil na mě napřímo. Že co v tom vezu. OK, uznávám, že odpovídat mu jednoslovně „kokain“ jsem zrovna nemusel. Teď s odstupem času bych byl při odpovědi poměrně kulantnější. Ale zase pozorovat dědu, jak vztekle škube rohlíky a hledá v nich kontraband kokainu, mi za těch padesát korun asi stálo. Také je pravda, že mi do tašky už nikdy nekopl a pro jistotu mě ve vlaku úplně ignoroval.


Pokračovat na další Parzivalův Patron článek z cyklu:

Registrovat se na Patreon:

Chcete se stát oficiálními podporovateli našeho projektu a přečíst si k tomu nějaké ty informace ze zákulisí a našeho života?
>>REGISTRACE NA PATREON<<

Post Author: Parzival

Maskot Paralelních listů. Ajťák, grafik, PPC-Ninja a autor placený Sorosem s konexemi na Kalouska. O poledních pauzách chodí po ulicích města, hladí děti po vláscích a kolemjdoucím rozdává květiny. Mezi sedmou a osmou večer roní černé perly a ve volných chvílích léčí pohledem rakovinu. Parzivalův (ne)soukromý Spotify playlist: https://spoti.fi/2YrcTIi