Délka textu: Článek přečtete zhruba za 14 minut.
Je právě půl paté, a mám za sebou v posledních dvou dnech asi šest hodin spánku, takže případně prosím omluvte nějaké ty překlepy a nesouvislé pitominy, které do texťáku sypu (a píšu to i s vědomím, že tenhle text vyhodím bez korekce, a náš korektor si bude zase zlostně přežvykovat licousy, a naschvál mi neopraví někde čárku, aby mě přivedl v nedopatření). Důvody, proč smolím tyhle řádky, jsou hned dva.
Tím prvním je, že jsem v případě předání slíbil nějakou řeč, a to se nestalo. Lidé, kteří měli přijít, sice přišli, ale neřekli, co říci měli, a je tu tedy pár restů, které musím jednoduše alespoň takto napravit. Ač s vědomím, že oproti přímému přenosu budou mít tahle slova podstatně menší váhu.
Víte, měsíc vám v hlavě běží děkovací řeč, protože co kdyby náhodou. Pokoušíte se ji nějak sestříhat, aby byla věcná, úderná a šla na komoru, a když dojde na věc, jednoduše se vám svým způsobem rozpadne všechno to, co jste si připravili. Ani nemyslím, že by za tím byla skrytá nějaká tréma. Za poslední rok jsem měl příležitostí mluvit před davy více. Ale prostě se to nestalo, a nechtělo se mi přes koleno lámat řeč tak, aby to nevypadalo křečovitě. Když k tomu přičtu fakt, že moje vyjadřovací schopnosti jsou výrazně lepší na papíru než za mikrofonem, jednoduše se budete muset spokojit s tím, že dostanete podstatně obsáhlejší verzi, než která se měla vejít do dvou minut.
To, co jsem chtěl říct, bylo poděkování všem zmrdům na politické scéně, kteří boj za svobodu a demokracii zaměnili za hon za mamonem a vlastním prospěchářstvím. Konkrétně jsem chtěl vyzdvihnout paní senátorku Janu Zwyrtek Hamplovou, která se do Senátu evidentně dostala jen proto, aby mělo její ego další zářez v pažbě dokazování si vlastní nezbytnosti. Chci jí poděkovat za všechno to žvanění o tom, jak je její práce důležitá, a to i bez toho, aby byla schopna uvést jedinou věc do zdárného konce. Ale že je k profesnímu fiasku trajektorie nastavena, bylo zřejmé od začátku, a každý jeden idiot, od kterého dostala hlas, bude i nadále žít s pocitem toho, že Jana kope za jejich lepší zítřky bez toho, aby si byli schopni připustit fakt, že se opět stali obětí politických slibů. Přesně těch, proti kterým jsou dle vlastních slov imunní a jen tak někdo je neopije rohlíkem.
Chci poděkovat Jindrovi Rajchlovi, který je přesně tím prototypem politického zmrda, který se šablonově v České republice objevuje každých deset let, a lidé jsou jej schopni jako lumíci následovat na kraj útesu za lepšími zítřky. I on, stejně jako Hamplová, se těší na své korýtko. Tentokrát v Evropském parlamentu, kam se hodlá v případě vyhraných voleb připojit vedle pokrytecké Kačky Konečné, která se v rámci ideologického komunismu rozhodla rozložit Evropskou unii zevnitř tím, že bude pobírat plat Europoslance, kompenzovat si náhrady, a bez cestovních doložek v létě cestovat do Dubaje, zatímco bude při každé možné příležitosti křičet na náměstích, že komunismus je cesta k blahobytu.
Chci poděkovat Andreji Babišovi, který je přesným šablonovým zmrdem uplynulé dekády. Chci vyzdvihnout jeho schopnost vzteklého ratlíka, který poštěkává na kohokoliv, že chudáci občané České republiky mají malé důchody. Chci mu poděkovat za to, že tento oligarcha zaměstnává desetitisíce českých občanů za minimální gáži, protože jak jistě víte, důchod se vypočítává z průměrné mzdy, a z nějakého blíže nespecifikovaného důvodu není úplně očekávatelné dostat důchod v uspokojivé výši, pokud celý život balancujete na hranici hmotné bídy.
Chci poděkovat současné vládě za to, že mlčky pozoruje úpadku demokratických hodnot, a pasivně přihlíží velkému návratu Andreje Babiše. Chci poděkovat panu Válkovi za to, že není jeho ministerstvo schopno adekvátně komunikovat důvody, proč v českých lékárnách chybí léky. Že si tak krásně nechá srát na hlavu, namísto toho, aby se pokusil voličům zmrda Andreje Babiše a zmrda Jindřicha Rajchla vysvětlit, že v České republice nejsou léky, protože na ně nejsou peníze. A peníze na ně nejsou ne proto, že by se sypaly třeba na Ukrajinu ale proto, že předchozí vláda zmrda Andreje Babiše zrušila kontrakty a smlouvy a v rozpočtu chybí nemalá částka za sociální a zdravotní pojištění, která vznikla díky faktoru hořící koudele u prdele, kdy se všeobecně nesnášený Andrej Babiš uvolil raději na nataženou ruku ukřičeného dezoláta dát pár tisícovek a odpustit během covidu pojištění. A to i s vědomím toho, že je to fakticky plánovaný finanční kolaps České republiky jako ekonomického subjektu. S nadšením budu poslouchat kňourání slovenského ekonomického migranta po znovuzvolení do premiérského křesla o tom, jak pětikoalice poslala do kytek Českou republiku, a on to teď musí napravovat. A s potěšením si budu dělat srandu z každého jeho voliče, který se domnívá, že ekonomická situace České republiky se mění lusknutím prstu, a ne v řádku několika let.
Chci jednoduše poděkovat vám všem, bez kterých by Paralelní listy nemusely existovat. Ale existují, protože to někdo dělat musí. Mám rozepsané už asi pět let dvě knihy, a možná se k nim v důchodu dostanu. Pokud tedy nějaký důchod bude, a pokud nebude u koryta zase nějaký zmrd. Ať již současný, nebo budoucí.
Nakonec alespoň poděkování politikům zmínil Hermor, a jsem za to rád.
Druhá věc, o které se chci zmínit, je samotná účast v Křišťálové lupě.
O tento lapač prachu už nějaký ten pátek usilujeme, a pokud aktuálně nejsem v nějakém stavu momentální mentální nepřítomnosti, jeden se teď leskne na stole vedle mě. Vlastně je to zajímavé, ale nějaký stav katarze se nedostavil. Život plyne dále. Váš, můj, každého fanouška nebo člena redakce. Abyste tomu rozuměli správně, třeba během loňska jsem byl vysloveně naštvaný, že jsme si Lupu neodnesli. Seděl jsem tam v sedmé řadě uprostřed a říkal jsem si, co sakra musíme ještě udělat pro to, abychom si sklo odnesli. O měsíc později jsem už nevěděl, kam dříve skočit. Rozjížděli jsme projekt Jiřího Káry, do toho se řešil druhý ročník Makaka roku (ano, počítáte správně, třetí Makak je za rohem), a celkové plány na rok 2023. A že jsme si toho na záda naházeli moc, bylo občas i dost možná citelné. Třeba, když jsme nebyli schopni včas doručit crowdfund na remaster, nebo když byl obsah na Paralelních listech jednoduše slabší, než se sluší a patří.
Ale má to i své světlejší stránky. Nakonec jsme se bez crowdfundingu obešli úplně, a díky remasteru Svatby Jiřího Káry se podařilo vybrat přes 100 000 korun, které zamířili k lidem, kteří je skutečně potřebují. 60 000 korun jsme v říjnu rozdělili mezi organizace pečující v Praze o bezdomovce. V prosinci máme naplánovanou událost, kdy díky vám uděláme dětem v nouzi alespoň trochu lepší Vánoce tím, že je pozveme do kina a pak pod stromečkem najdou dárky v hodnotě 25 000 korun. A další desetitisíce korun se podařilo vybrat díky projekcím mimo Prahu. Za to patří dík jen a jen vám.
No a pak se stala prostě ta věc, kdy nám pochmurného říjnového rána zmizela stránka se 75 000 fanoušky, protože jsme prý sdíleli porno. S ohledem na neschopnost zaměstnanců Mety řešit cokoliv, se samozřejmě nic nevyřešilo, a tak jsme stáli před novým začátkem. Pokouším se brát věci z té lepší stránky. V tomto případě to znamenalo, že jsme se dostali instantně z téměř dvouletého shadowbanu (situace, kdy můžete publikovat co chcete, ale dosah prostě nemáte, protože obsah algoritmus nezobrazí lidem). A protože s totálně neschopnými zaměstnanci Mety nešlo řešit ani vytažení ze shadowbanu, a situace ohledně smazání stránky byla spíše otázkou času, než zda se něco takového stane, založili jsme už před časem backup page, na které aktuálně rezidentíme.
A zde vám musím znovu poděkovat. Za to, že jste nás pomohli znovu postavit na nohy, a že jste nám dali hlas v Lupě, protože součástí naší resurekce byl i apel k tomu, abyste pro nás hlasovali. A v tom je možná trochu problém, proč vnímám cenu tak, jak ji vnímám. Mám dostatečné ekonomické a marketingové vzdělání k tomu, abych si uvědomil, že v uplynulém roce bylo tolik proměnných které nám v konečném důsledku hrály do karet, že je prakticky nepředpokládatelné, abychom si za aktuálního růstu a dosahu odnesli cenu příští rok znovu.
Nicméně nejsem stejně ani tak zastáncem toho, dokazovat si každý rok, že jsme ti nejlepší (což je zejména u komerčních členů s budgetem ve stejné kategorii poměrně úsměvné). Není v našem záměru chodit si každý rok pro další lapač prachu a tvrdit, že letos jsme to opravdu nečekali. Namísto toho bych chtěl v budoucnu Paralelní listy směřovat do role určitého mentoringu a pomoci rozjíždění nových projektů. Nemá jednoduše význam trhat hlasy, které můžete v dalších letech věnovat někomu, kdo potřebuje trochu toho světla pro svých pět minut slávy.
Pokud nás nicméně nominujete příští rok do Křišťálové lupy znovu, zřejmě v případě výhry další těžítko neodmítneme. Je to nicméně informace spíše pro vás, čtenáře. Pokud zvažujete rozjet nový projekt, nebojte se nám napsat o pomoc či radu. Paralelní listy mají poměrně agresivní obsah, který se zákonitě nelíbí každému, a místo na trhu tu jistě nejen z tohoto důvodu je. Stejně tak nemáme patent na skvělý obsah. Vlastně se najde každý den vždy minimálně jeden bývalý fanoušek, který nám tvrdí, jak to jde s Paralelními listy do kytek, a že už nejsou to, co bývaly. Že tohle kňourání čtu prakticky od roku 2017, kdy Paralelní listy vznikly, nechme stranou. Je to nicméně něco, s čím musíte počítat, a s čím musíte umět pracovat. A každý jeden ambiciózní projekt si nejen pro tento případ zaslouží křišťálový lapač prachu, který můžete švihnout mezi oči každému, kdo s něčím podobným přijde.
